Za pluhem.
Den májový, zář kolem hlavy,
na květů plný luh se snes’,
a z jeho ňader pěvců davy
výš vznášely se do nebes;
hruď stromů protékala míza,
hloh pučel již a šípek zvlášť,
vlas zlatý rozpouštěla bříza
a motýl bral si skvostný plášť.
A všecko bylo plno ruchu:
jak víno šuměl skalní zdroj,
pstruh lapal mušky v teplém vzduchu
a z oulu vzlétal včelný roj;
pták hnízdo svíjel v kypré sněti
a hradby stavěl mravenec,
a na píšťalku hrály děti,
a srdce bilo v hruď i plec.
Nuž, chutě na zázraky zlaté,
kde v kráse tone sad i luh,
kde poupě páté přes deváté
ven tlačí se a hvízdá pluh,
kde rackové, jak vojsko v řadě,
po brázdách na jarní jdou lov
a čety jiřic ku poradě
pod doškový se řadí krov.
14
Rád oráče zřím prostřed hati,
jenž pevně kráčí za pluhem
a řídě koně bez oprati,
s ním hovoří, jak se druhem;
a slyším, kterak domlouvaje,
v před jít ho pobízí a zpět,
a těší odpočinkem stáje
a vonným senem, samý květ.
Rád zřím, jak při zvratu mu hoví
a bedliv nadlehčuje plaz,
když podmítku a záhon nový
má v úhor vybrázditi zas;
rád pohlížím, když otku v hrsti
zří za stojatým čeříslem
a lemeš očisťuje z prsti,
by zdatněj’ zasáhla mu v zem.
Rád zřím, jak z kleče ruky nedá
a hrdě tyčí se jak pán,
když těžký hřídel z kolčat zvedá
a kácí rozhon, dělí lán,
by v konci polodenní tíže
spjal ruce svoje, kloně leb,
a jako české ondy kníže
svůj skromný poobědval chléb.
Tu vím, že kleknout bych měl nyní –
zrak vlhne mi a chví se hruď –
jak vyslancové Libušini,
a zvolat: „Nad knížaty buď,
ty reku beze lsti a vady,
jenž pluhem víc jsi vlasti dal,
než veškeré ty pyšné hrady
na žulovitých bedrách skal.
15
Vždyť, kdyby nebývalo tebe,
čí byl ten úděl luk a niv,
čí nad ním blankytné to nebe,
čí hvozdův oživený div?
Kde byl ten drahý jazyk český
a hrdinný i vroucí zpěv,
kde města ruch, kde poklid veský,
kde bohatýrská otcův krev?
Bůh požehnej ti, lide prostý,
tvá pole chraň i sad i ves,
vždyť tvými pouze letorosty
strom národa nám plody nes’;
jen z tvojí mozolité dlaně
rost’ pomník vědomí a práv –
buď šťasten, šťasten svrchovaně,
buď blažen na věky a zdráv!zdráv!“
16