S večera.
Rád s večera jdu mezi žity
když chudobkami bují mez
a křepelice v brázdách skryty
v luh rozhazují „pět peněz“;
když traviny jsou šťavou syty,
a keře jako kytky svity,
a v zlaté zoře tone ves!
Zřím ptáka, jak se v javor skrývá,
a schoulen velký pod lupen
mdlým hlasem z polospánku zpívá,
co v srdci utkvělo ten den;
buk sosně tiše s Bohem kývá
a sova lupu žádostivá –
stín smrti – táhne z lesa ven!
Luh stišil se a niva stměla,
v mez dutou skryl se čmelů roj,
a hvozdu srna osamělá
blíž olšin svěží pije zdroj,
ač druhdy, když se pole bělá,
tak není bez strachu a smělá,
a sova opouští svou chvoj.
Skryt v rákos rybník sobě hoví,
v něm blankytových nebe desk,
vždy čarovný a stále nový
hvězd třepotných se kmitá lesk(
co sní ten rybník? kdož to poví?
co básník z něho k verši loví
jest povzdech sítí jen a stesk!
26
S večera.
[27]
Hle, v jizbu rybákovu blýská
svým srpem nebes bledý lhář,
kde babička si vnoučkům stýská,
již rozrytou jí hladí tvář,
až skázkou síň se plní nízká
a jak světélka z třasaviska
plá z děckých očí plachá zář.
A ze zadu-li spánek v taji
jim ruce na mdlý tiskne zor
a dušičky v sen zapadají
jak sykořice v šumný bor,
tu myslím: nyní v rajském kraji
andílci na housle vám hrají
a děti mé jich množí sbor. –
28