Dva sny.
„Zdrž se“, pytlačka dí, „tuším zlého,
sen jsem měla, plný běd a hrůz:
přivážel tě domů zabitého
polní cestou žebřinový vůz.“
„Hlouposti: Chci dopadnouti laně,
chata bez krejcaru, bohužel!
krást přec nechci! Nuž, co přijde maně
do líce, ať padne!“ Řek’ a šel...
Touže dobou lesného dí paní:
„Nechoď dneska, divný sen mě stih’:
tam od kraje borku dobou ranní
mrtvého tě nesli na větvích.“
[47]
„Plané řeči! musím na čekání;
kážeť chléb...“ a klidně kráčel v les
mluvě cestou: „Nechať právo brání
nezdržím se, pytlačí-li dnes.
Střídáme se stále dnem i nocí,
stár jsem už, hoch dítě, – budiž dosť!
nelze věru jinak odpomoci;
mír chci mít, nuž s chlapem na věčnost!“ –
„Tak?“ dí v houští pytlák obezřelý,
„tak to myslíš? Dobře, těš se jen,
ale přijde na to, kdo dřív střelí...
já hned nyní beru si svůj plen.“
Rána rozléhá se, druhá za ní...
Dva jsou mrtvi. Jaký hrozný čin!
Polesného pytlák sklátil v stlaní,
pytláka v ráz polesného syn! –
Sny jsou skutkem; v lese, blíže lomu,
stejný osud nepřátele stih’:
v řebřinách je pytlák vezen domů,
polesný je nesen na větvích! –
48