Na přástkách (1884)

Adolf Heyduk

Diplomatická verze Ediční verze
NA PŘÁSTKÁCH.
NAPSAL
ADOLF HEYDUK.
(POETICKÝCH BESED ČÍSLO XVIII.)
V PRAZE. KNIHKUPECTVÍ: DR. ED. GRÉGR A ED. VALEČKA. 1884.
[1] Tiskem dra Ed. Grégra v Praze.
[2]
Na přástkách.
Noc se dlouží, krátí den, vítr vzdychá v lese, ke krbu mi jarní sen upomínky nese, dumám, domů letím zpět, otče! matko! šepce ret, srdce se mi třese. Ejhle návštěv plný dům, všecko v přástvě ručí, kolovrátků rum a šum ze všech koutů zvučí; matka s bílým čepečkem,čepečkem hledí všude tam a sem, chválí, nutí, učí. [3] Otec v bibli: knihu kněh, pevné oko hrouží, kouř, jenž z dýmky vzhůru zběh’, nad hlavou mu krouží; Bože, k sobě sám jsem děl, dým-li to, či sesivěl? a má hruď se ouží, Devátá juž – otci vděk, matka něco praví, skládá knihu tatíček, do skřínky ji staví; a juž – v kraji modrých rýh – ubrousek, jak padlý sníh, k hodu čas že, praví. Po večeři! k práci zas! – Ne tak, matka vece, k pohádkám teď právě čas, nesmíte z mé klece; která novou poví dnes, té dám křížal sladkou směs, co unese plece. Hned pohádek zlatý roj z duše k duši letí, žert a smích i slzy zdroj svítí z líček dětí; 4 tváře rudnou jako mák, hvězdičkami plane zrak v jasném touhy vznětí. Doříkala s družkou druž, v krbu hasne plamen, otec v koutku zdřimnul už, já jen jako zmámen poslouchám a poslouchám... odešli – já klímám sám u zelených kamen. Nevím, kdo mne v lůžko stlal, dítě sotva tuší, od těch dob však dál a dál, v srdci mně to buší, a kde chodím a kde jsem, v práci váznu životem, v pohádkách však duší. 5
Odpros.
Jakub s Jírou tuhé měli spory; zbitý Jakub nesen do komory: „To ti, Jíro, nechať mne to zdrtí, neodpustím do nejdelší smrti!“ Jíra vzal, co pro dva bylo syny, nedbal pláče, prchl do ciziny přes daleké země, siné vody k nebetyčným horám: do svobody! Bloudí, bloudí noha jeho klatá, kam se šine, slyší: Ubil’s bratra – nechať sám je, nechať prostřed lidí, všude krev, jak z hlavy stéká, vidí. Plašil stíny duše ustrašené, křížem krážem ňader strach ho žene, a když zmarnil všecko všudy z lupu, sám se prodal v námořnickou tlupu. – [6] Ale Jakub nepodlehl ráně; dlouhým časem scelily se skráně, dlouhou prací vrátilo se zboží: pracovité ruce Pánbůh množí. Poledne kdys ve vsi odzvonilo, odpočíval v poli, vedro bylo, lehl pod strom, mozolitou dlaní přikryl jizvy rozbolených skrání. Sotva spánek přikradnul se k oku, viděl koho’s po svém státi boku, vpadlé oči měl, jak z vápna tváře: bratr je to, v šatech marináře! Kloní hlavu Jíra, níže k pasu stéká voda s prosivělých vlasů, v mrtvé tváři nevýslovná muka, zhaslý zor... jen níž se týčí ruka. Jak list břízy, když se bouře množí, chví se Jakub, volá: „Rány boží! co – co žádáš? rci!“ Však beze zvuku, bledý Jíra podává mu ruku. Procit’ Jakub: Hrozno! Rukou mává, – přízrak nebledne a neustává. „Nuž, co žádáš? mluv!“ – Však darmo káže, stín je něm, jen podává mu páže. 7 Jakub zděšen: ňadro hrůza zdouvá – „Smíru chceš-li?“ ptá se – strne – couvá – zjev kýv’ hlavou, brat učinil v sledu... Jírův ruky stisk byl jako z ledu. Náhle s věže zavzněl hlahol jedné... zjev se tratí, usmívá se, bledne, hlavu kloní; níž a níže k pasu voda stéká z prosivělých vlasů. – Divná zvěst! Však brzo přišla nová: Bratr se ti vracel do domova, kryl-tě jedno přání v ňader víru: odprosit a ruku dáti k smíru. Marné bylo však to jeho přání: při korábu zhynul rozkotání, marna pomoc v bouře chvíli bědné, znikl v moři právě za poledne. 8
Vozka.
Noc se šíří, tma se množí, vozka k sobě sám: „Pod plachtou dnes vzácné zboží skryto mám; chorý mužík, jen se třese, ale peněz dosť a dosť; spí, kdo zná ho? hlouběj v lese pomohu mu na věčnost.“ – Jednou ránou v děsném vzchopu muže ve snu sklál, vrhl s vozu do příkopu a jel dál. „Proč pak bych tě,“ v smíchu praví, „bezduchého dále vez’?“ koně ržáli, u nápravy lkala šárka; skučel pes. [9] Jeli sotva na sto kroků, pes štěk’ pod plachtou, koně řehcí, bokem k boku k sobě lnou. „Co vás straší, ty-li keře či ta nemýcená hať?“ A hned bedliv v ruce beře poplašené za oprať. Marno! Ruče s vozu leze – pravda-li, či sen – v zadu na rozvoře veze, vizte jen, toho, jehož hodil stranou, opasek by plný měl: „Ještě žiješ?“ novou ranou muže zvrátil, dále jel. Jeli sotva kroků dvě stě, jeli v smrčnou mláz; pes, snad že ho straší kleště, štěká zas; koně řehcí: „Hoj, ty spřeži, jen se vzpírej, plaš a křič!“ A juž do hřív, až se ježí, praskající šlehá bič. 10 Hůř jen! Znova s vozu skáče; spatřil vyděšen dvakrát ubitého spáče, či to sen? sklál ho, stepal; do příkopu tuhé tělo zahrabal, zděšení pln v divém vzchopu na šejtrok sed’ a jel dál. Jeli sotva kroků tři sta v lesa černý kout, zase koně ani z místa nechtí hnout; darmo nutí, darmo bije. „Ej, což po třetí tam snad, že kůň vzpíná se, pes vyje? Tenť má život jako had!...“ Vskutku! Sedí na rozvoře hrozný, rudý zjev, z rány čela stéká spoře teplá krev; nech ho vozka stále kácí, stále muž, ký siný děs, na rozvory hrot se vrací, koně řehcí, vyje pes! 11 „Jaká pomoc, jaká rada? rychle prchá noc, náhle v hruď mi skryla hada vyšší moc; juž se šeří... pro nebesa, vůz i šaty samá krev! Mám se vrhnout pod kolesa? mám utéci houštím dřev? Pomoci ni rady více, lid jde se všech stran, jedu, jedu ze silnice na čakan; zřím jak popravce mne vleče na svůj otesaný peň – –“ Vzkřikl – spletl bič a kleče pověsil se na lišeň! 12
Přípřežník.
Vrch stoupal, blatná byla zem, vůz jako věž; „Eh, hloupý kus, že nedbal jsem dřív na přípřež!“ „Hej,“ bije koně, „k čemu as vás krmím tak?“ a bije koně zas a zas, vše darmo však. Nech v lišně tlačí silná dlaň i vzdorná plec, nech opírá se v koles braň, vůz stojí přec. [13] I bije koně tam i sem, ti v temnou noc jen smutným řehcí řehotem, snad o pomoc! Tu vedle vozky jakýs muž: „Nech koně, dosť! Já napřed, v zadu ty se tuž!“ Táh’ – vůz byl prost. Vůz rychle na vrch vyvezen. Tu prvý: „Slyš, ať zvířat těch mi žádný den už nemoříš! Ne tobě, koňům, jak chtěl bůh, jen na pomoc vzal na se tělo bludný duch na dnešní noc. To trestem mým za častý hříchhřích, že jak ty dnes, jsem živitelů týral svých, to dobře věz. 14 A znovu učiníš-li tak, vstříc kletbě hleď, že třeba v hrobě budeš pak, co já jsem teď. – Ach, blouditi mi ještě věk!...“ a zmizel již. – Kde vozka slyše srdcem změk’, je nyní kříž. 15
Větrník.
Hle větrný ten mlýn, on klet i s chatou po svém boku, v půl jadrnáč je rozemlet a pánev pukla v oku; na podezdívce roste mech, ni žebra není na křídlech, – tak stojí na sto roků! Vše klidno, sotva slyšet vzdech, kdy seveřík sem bočí, mlýn stojí, jakby ztajil dech, nic v něm se nezatočí; však za to ve Filipskou noc jej vzbudí jakás děsná moc a vše se rozdivočí. [16] Tu jako dřív, když dostaven, mlýn klape zas a běží, leč kdo šel kolem, věru ten strach z pohledu juž těží: blíž u vrat stojí černý chlap, a zpívá s mlýnem: Klapy klap, že chodci vlas se ježí. A ve mlejnici, bohem klat, vše sekerou prý drví vrah mlynář zlícen; bílý šat má potřísněný krví; a k domku kvapí kolem vrat, kde černý k němu na pochvat: „No, dobrý byl čin prvý! Dřív stárek, žena padni teď, a potom jejich děti, jen statně, brachu, topor veď a rozpraš ono smetí; však snadno napravíš svůj hřích, v sled domku svého na dveřích se pověsíš den třetí!“ Výš ve mlynáři šlehá hněv, v ráz jedná po té řeči a pádnou teslou množí krev 17 páž sevřena msty křečí; vždy k vratům hledí rudý zor, kde příšerný se chechce tvor a hlavou vrahu svědčí. „Tak, tak, leč čin buď vrchovat! viz, tam jsou ony dvéře, tož nemeškej, než přijde kat, by pomstil oné sběře!“ A visí vrah. – – Než svítá denden, vše zaniká a pláč a sten jen probíhá skrz keře. 18
Vodníkova bota.
Vidíte ho, jak se hrbí pod větvemi mladé vrby? hlavu kloní, ruce příčí, šije švarné botky z lýčí. Botky z lýčí, pěkné, švarné, pevné, plné síly čarné, jimi, buďsi světlo denní, v myslivce se vodník mění. S takými, kdo k hodům chodí, nejkrásnější k tanci vodí, která věří však, juž hyne, pod vodu s ní vodník plyne. [19] Přivábí ji řečí, okem do temnice ve Hlubokém, na pestré kde chytá léčky lidské duše pod hrnéčky. Slyšíte ho, hvízdá, zpívá, ruce příčí, hlavou kývá, šije, smolí jen to hraje, hle, juž holeň hotova je. Vidíte ho, pozor dejte, ticho, ani neduchejte, mstí se na těch, kdo ho slídí!... „Ať, mne šelma neuvidí! Z kapradí mám květ, mně snáze, přišoulám se na kraj hráze, zakryju se vrbin směsí, mne topělec nepoděsí!“ A hoch jako stín se krade, tam kde bují vrby mladé, na nichž vodník vesel hýká: „Zdařte se mi, botky z lýka!“ Ejhle, jedna hotova je!... Šoulá hoch se, dech svůj taje, béře... prchá ptáka letem. „Zítra půjdu za děvčetem!“ 20 Skončil vodník práci tuhou, výsknul, došilť botku druhou; však kde prvá? hledá, hledá... tam ji hoch má neposeda. – Plakal vodník siným okem: „Smutno je mi na Hlubokém, srdce mé i duše vzlyká pro svatební botu z lýka.“ Plakal, až se chvěla voda: „Škoda botky, škoda, škoda, jednou v žití jen, o muka, takých dvé jen šít smí ruka.“ Plakal, až se chvělo sítí: „Mládencem mi starým býti, ach, to moří ach, to dusí, však kdo vzal, ať stejně zkusí! –“ Mladý zloděj smál se řeči: „Však já získám lásky něčí, chytnu si ji smělou paží, srdce víc než bota váží! – Obouval hoch milou botu od neděle po sobotu, obouval ji dobu mnohou, divem rostla jeho nohou. 21 Vedle vlastní měl ji boty do tance i do roboty, juchtovice nech se tratí, lyčné nelze roztrhati. Deset rozbil nových z brusu samým tancem na sto kusů, v blátě, v písku, v rose ranní lyčná není k rozedrání. Ať jí o zem buší, buchá, za máček jí nepocuchá, nech ji pálí, nech ji ková, vždy je pěkně jako nová. – Na hocha se mnohá smála, vzít si ho však přece bála, nech byl mlád a sličné tváře, utekla mu od oltáře. S mládencem tak bota žila půl sta let, vždy nová byla; ženich, ačtě dívky měnil, ale už se neoženil. Když se loučil s hříšným světem, se zsinalým pravil retem: „Věru pravdu v sobě chová ona kletba vodníkova. 22 Hruď by nemohlo vám trouti, dejte nazpět na to proutí topělcovu botu z lýka, ať toho ves neodpyká. Přišli byste všichni k zmaře, od slouhy až do rychtáře, kvetl stesk by, rostly trudy, vymřeloť by všecko všudy!“ – Hned odnesli boty skokem, ale vodník na Hlubokém z žalu v křišťálném svém domku umřel také bez potomků. Co se ještě s botou dálo, nevím ani dost co málo, ondyno jen pravil kdosi, – že ji nevím kdo zas nosí. – – Od těch dob, ač čas se mění, o tom, kdo se neožení, pannu slýchat je i vdovu: „Tenť má botu vodníkovu!“ 23
Těžká je pokuta boží.
Pro statek brat s rodným bratem těžkým hněvem na se vrou; mladší katem v hněvu klatém zabil druha sekerou. Těžká je pokuta boží! Pohřbil lesa u pokraje pod omšený věkem strom; čin svůj taje spěchá z háje, za ním náhle blesk a hrom. Těžká je pokuta boží! [24] Probděl první noc i druhou, nespal třetí ňadrem klat; hříchů sluhou s bědou tuhou k lesu prchá z dvorce vrat. Těžká je pokuta boží! Do lesa šly ráno děti... jaký pokřik, jaký ruch? domů letí: „Tamo v sněti soused visí bled a tuh!“ Těžká je pokuta boží! K bratrovi ho pochovali, ale hrozno! od těch dob, horské valy noc-li halí, zlým je místem obou hrob. Těžká je pokuta boží! Půlnoční je budí doba putujícím na výděs; stará zloba týrá oba, zděšena je celá ves. Těžká je pokuta boží! 25 Tepají se rozkaceni rodní bratři, že až strach; když se denní, divné zření, krev je na trav osinách! – Těžká je pokuta boží! 26
Kamarádi.
Žid s krčmářem šli kolem práva a do hovoru žid se dává: „Viz, kým to vítr potřepává! Či nevidíš? mně zdá se věru, že k tobě v noci chodil šeru a pil a miloval tvou dceru.“ „Nu,“ židovi v raz krčmář praví, „však pili jsme též na tvé zdraví; vtip jeden, tři jsme byli hlavy. On krad’, já skrýval jej i věci, ty’s roznášel to na svém pleci, on pad’, my na živu jsme přeci! Dál řemeslo teď vedem sami. Hej, jak pak, nechceš, starý známý – dí k viselci – zas píti s námi? [27] Nu, chceš-li, přijď!“ A zbojník s práva svou hlavou na hruď poklepává, – – a na západě noc juž vstává. A druzi šli, když přišli domů, byl stůl již uchystán; však komu ten třetí džbán a číše k tomu? „Ej, pro mne!“ chlap dí, kráče v chatu, jenž zločinů svých za oplatu tam na čakanu propad’ katu. A krčmář s židem hrůzou jatí zří, jak se šklebí: „Nuže, platí, proč nechcete mi nalívati?“ A mizí, z třetího piv džbánu... v tom zlodějském jati stánu žid s krčmářem a spjati k ránu. Den první kat je kolem trápí, den druhý věšeni jsou chlapi, den třetí pověsť krajem kvapí. 28
Vodníkova pomsta.
Když sváželo se dříví s hory, ta podvečer se stala věc: stál na jezu a čekal vory kýs chlapec: no, byl topělec! Ten s jezu volal na voraře: „Zůstaňte tam, zůstaňte tam, dnes pod jezem vrat u polštáře hod velký: svoji svatbu mám! Té nerušte mi, hola, hola, juž k břehu přistaňte, nač dál!...“ „Což, stanem?“ starý vorař volá, však mladý u vesla se smál. [29] „Eh, klučík jakýs žert-li tropí, stát jemu k vůli máme-liž? tím ze mzdy ztratíme půl kopy; jen dále k cíli, chutě již!“ „Slyš přece; znám to z dávných zvěstí – a v těch je mnohý poklad skryt – vždyť zítra s odpočatou pěstí lze promeškané nahradit!“ „To tak! Jen dále, smlouva káže! Jak zlekat můž tě taký klam?..“ „Klam? slyš! Zas křiče zvedá paže: Zůstaňte tam, zůstaňte tam! Dost, zaraz, neveslujme dále!“ – „Jdi, starý,“ vece mladý zas, „snad do opravdy? Ale, ale, dnes sjedem přece mnohem snáz! Jeť voda právě pohodlna, vor jako hračka splyne z vrat!...“ „Mníš, do rána že spadne vlna? –“ „Líp pomýšleti na převrat! Jen dál!“ – „Nedáš-li na má slova, tak jeďme, dřív však seřiď prám – a... slyšíš? mužík volá znova: Zůstaňte tam, zůstaňte tam! 30 Tak jak?“–„Dál, dál!“–„Nuž s bohem dolů“– a starý vorař dělá kříž! „Hej, vesluj!“– „Na jezním jsme kolu!“ „Víc opři se!“– „Vždy jde to tíž!“ A mladý o veslo se vzpírá: „Eh, taký spropadený kůl, zpět nelze také, kýho výra, mně praská veslo... zle, je v půl!“ „Nuž vezmi týč, dej pozor přece!“ – „Kůl naráží mi na houžev, už dlaně nestačí, ni plece... tak!... stržena jsou pásma dřev!“ „To scházelo!“ – Vždy hůř a hůře, leč první vor, jenž starce nes’, i navzdor osudné té zdůře, přec ze vrat konečně se svez’. Hůř veslaři: vztáh’ ruce obě, chyt’ špalku se – leč proudu tok strh’ stranou jej a v divé zlobě jím mrštil o vrat zděný bok. Kol voda zbarvila se širá, leč v proudu šumění znik’ ston. druh starý po mladém zpět zírá; „Hej! rány Krista! kde že on?“ 31 Hoho! kde jsi? slyš! je ti snáze?...“ tu vodník vynořil se z vod: „Tam plove mrtev vedle hráze; toť trest, že přerušil nám hod!“ – Dál nejel starý: „Kam to svezu, co topělcův zde rozbil hněv?“ – lkál na voru, a v šumu jezu zvuk houslí slyšel, smích a zpěv! 32
Vyplněné přání.
„Na hradě Jestřabí je tajný sklep pln pokladu a zboží, kdo vnikne v noci valů pod násep blíž hlásky, při nároží, ten najde jistě všecko, milý brachu! Nu, pojď, nemáš-li strachu!“ „Hm! strach! A proč? jsem věru otužen, či poklady kdos hlídá? jsouť noci jasné zrovna jako den a nikdo nevyzvídá; snad mohli bychom vykonati směle od čtvrtku do neděle!“ [33] A kopali; noc třetí posléz přec pronikli do sklepení... Hle, v rohu bez lbu visí kostlivec, leč pokladů zde není. I překopali půdu v hloubku stopy; – oběma spadlo s kopy. A mladší na staršího: „Vzal to ďas! vše nadarmo, vše plano, snad propil chlap ten všecko na pospas a v posled na to lano se pověsil; hle, pod nohy leb spadla... či dán sem ze stinadla? A jaký! Bez hlavy má osm stop, což teprv s hlavou! No, kolohnáte, na chvilku se vzchop, jak byl jsi před popravou: s tou tuří lebkou mezi ramenoma, jen směle, jako doma!“ „Nech řečí!“ druhý dí... „Ej, k čemu přec všech pokladů jsme prosti, mám chuť, že podved’ nás ten visalec, rozprášit jeho kosti; leč nechám chlapa, ať zde ďábly plaší, a chce-li, třeba straší.“ 34 A domů šli. – Noc na to v trojí ráz na okno – či to snění, kdos náhle klepe... Kriste, duši spas! kostlivec ze sklepení! leč k šíji zase přirostlá je hlava s očima do krvava. Pln zděšení se v loži choulí muž; slyš, venku zas to volá: „Chtěl viděti mne, tu jsem, vzchop se juž, he, holá, smělče, hola! nuž rychle pohleď, oč jsem nyní větší! Či plané jsou tvé řeči?“ Muž hrůzou jatý zírá na přízrakpřízrak, vzkřik’ – nazpátek se kácí... Když ráno v chatu přišel soudruh však, zlou s omdleným měl prácipráci, než vzkřísil jej: byl bled a těžko stonal, a týden na to skonal. 35
U bezedné slatě.
Je za vsí stranou rudá slať, řad světlic po krajích, však oné slatě posavád dna nikdo nedostih’. Jak kostry stojí světlic řad, peň bez kory a hol, sem nepřilítne ani pták, je smutno kolem kol. Pár zakrsalých borovic a na nich hejno vran, to všecko; vichr napořád sem sbíhá se všech stran. [36] Však divnou věc děl drvoštěp, když prospal tady noc, a nechtěl by tu trávit zas za žádnou živou moc. – Když měsíc nad krajem se nes’, – a na slať úsvit pad’, tu viděl ženy bílý stín kol světlic pobíhat. A pobíhala v před i v zad, a zase křížem kříž, a slyšel volat: „Kde jsi, kdes, mé dítě neslyšíš?“ A slyšel zpívat divný zpěv, až zježil se mu vlas: „Ó dítě, nemám míru, slyš, což nenajdu tě zas?“ A rve si dlouhý, plavý vlas – ach, hrozný je to zjev – a na smutnou zří měsíc slať, tak rudou jako krev. „Ach, bezedna je ona slať! Když bezedna, kde spíš? vždy klesáš hloub s tím kamenem, vždy níž a níž a níž. 37 Z tad nevyprosím tebe již, ó hrozný boží trest!...“ a bouří rvána zas a zas lká smrků ratolest. A strachem chví se starý buk, a hlavou třese klen, vír zmítá stlaním – prchá noc, a s hor se snáší den. Stín míjí, kolem světlic však je ušlapaná zem... tak děje prý se vždy co rok před Janem Křtitelem. 38
Vinař.
Cestou z Lažan k Rychmburku dvojí kaple stojí – ve dne klidno tam, však v noci divná věc se strojí: od kapličky první k druhé, v žalostícím trudu, muž podivný projíždí se na ohnivém sudu. Za živa zlým vína strůjcem, nyní v trestu vězí, ty že dával míšeniny všem, i ke mším knězi; jednou však mše nedosloužil kněz o božím hodě: sotva popil, klesl mrtev, k osadníkův škodě. [39] Proklínali lektvarníka; „Příčinou je smrti, za to nech bůh spravedlivý tresce jej a zdrtí.“ Vinař smál se; umřel náhlenáhle, zanesli ho k hrobu... na ohnivém sudu nyní jezdí v noční dobu. V každé ruce dížku drží, hlava strachem chví se, z pravé v levou, z levé v pravou odvary své míse; vzdychá, míchá, lije, pije, křiví se a pláče, barvu mění; přes kamení žhavý sud s ním skáče. Ten tak dlouho jezdit bude, stará děla máti, pokud na těch polích kolem rév nebude zráti; pokavád prý ke kostelu – ošemetník hadí – všechen léktvar niv těch vínem stokrát nenahradí.“ – 40 Kdyby kletba všech, kdo pijí, spěla k nebes týnu, tisíce by takých zvěstí bylo vůkol Rýnu, ale v Čechách kdyby těla takých šelem stydla, nebylo by ani jedné cesty bez strašidla. 41
Ohnivý dům.
U Dušníku blízko lesa stojí Pičín, ves, prostřed návsi starý javor těžkou hlavu vznes’, kmene jeho silné větve hojná zdobí klesť... O javoru takovouhle zaslechl jsem zvěsť: Tam, kde strom, dřív statek stával; sedlák bohatec dnem nocí ustavičně více toužil přec: že dal peklu hříšnou duši, zjevno bylo všem, slétalť ďábel k sedlákovi žhavým plivníkem. Jmění rostlo: samé zlato snášel sedlák z niv; jedné noci uhlíř z lesa zlý však spatřil div: satana zřel ze hřebene statku, ó ký děs! na plamenných křídlech v mraky sedláka si nes’. [42] Ráno sprahlé bylo místo, kde stál dům a stáj, nic nezbylo, ani mrvy, leda divná báj: v půlnoci prý o Jakubě slyšet děsný šum, a kde javor z půdy roste, plamenný je dům. Než však kohout zakokrhá, znikne strašný zjev, na nebi jen oblak divný rudne jako krev: to je mračno, v kterém ďábel sedláka si vlék’, já však myslím, že to zory červánek. 43
Na zámku.
V oknech zámku denně straší neobdobně tlustý duch, k němu z venku hlavu vznáší jiný, ale bědně such; poznáte je okamžikem, jak se okna otevrouotevrou, direktorka s černým psíkem, kancelářský s kytarou. Celé okno tělem cloní ona, pohledněte přec, on, své ruce spíná po ní, učiněný kostlivec; brňká, zpívá dávným zvykem žal svůj lásky ofěrou direktorce s černým psíkem kancelářský s kytarou. [44] Direktorka láskou kvetla, kancelářský láskou vad’, jednou za lunina světla direktor však na ně pad’; celý zámek zděsil křikem rozlícen tak smělou hrou; ztracen paní s černým psíkem kancelářský s kytarou. Z žalu paní direktorka víc o džbánů pila pět, písař nakvašený z horka kytarou šel blažit svět; což dbal direktordirektor, že rykem jeho rozdvojeni mrou direktorka s černým psíkem, kancelářský s kytarou. Sesádlila s mopslem paní, písař – lásko, hroznou ty’s! – stáh’ se šňůrou – tamo v stráni – již měl u kytary kdys; však co hrob, co rakev s víkem? ještě mrtvi láskou vrou direktorka s černým psíkem, kancelářský s kytarou. 45 Slyšíte, jak v dál se nese žalostivých zvuků směs, strachem větrník se třese, úpěnlivě vyje pes; s lidským vzlykem, s mopslím kvikem z dálky vstříc si náruč strou: direktorka s černým psíkem, kancelářský s kytarou. 46
Dva sny.
„Zdrž se“, pytlačka dí, „tuším zlého, sen jsem měla, plný běd a hrůz: přivážel tě domů zabitého polní cestou žebřinový vůz.“ „Hlouposti: Chci dopadnouti laně, chata bez krejcaru, bohužel! krást přec nechci! Nuž, co přijde maně do líce, ať padne!“ Řek’ a šel... Touže dobou lesného dí paní: „Nechoď dneska, divný sen mě stih’: tam od kraje borku dobou ranní mrtvého tě nesli na větvích.“ [47] „Plané řeči! musím na čekání; kážeť chléb...“ a klidně kráčel v les mluvě cestou: „Nechať právo brání nezdržím se, pytlačí-li dnes. Střídáme se stále dnem i nocí, stár jsem už, hoch dítě, – budiž dosť! nelze věru jinak odpomoci; mír chci mít, nuž s chlapem na věčnost!“ – „Tak?“ dí v houští pytlák obezřelý, „tak to myslíš? Dobře, těš se jen, ale přijde na to, kdo dřív střelí... já hned nyní beru si svůj plen.“ Rána rozléhá se, druhá za ní... Dva jsou mrtvi. Jaký hrozný čin! Polesného pytlák sklátil v stlaní, pytláka v ráz polesného syn! – Sny jsou skutkem; v lese, blíže lomu, stejný osud nepřátele stih’: v řebřinách je pytlák vezen domů, polesný je nesen na větvích! – 48
Zazděná.
Cože se tam, vizte jen! z toho hrobu zvedá? Pánův duch to, den co den svoje dítě hledá; od pasu až po kraj pat černý, k hlavě bílý, za živa dal pochovat dceru ve zlé chvíli. S panošem ji v háji zřel; viděl, jak ho něží, zlítil se – hoch mečem mřel pannu blíže k věži zazdít dal, však touže noc – ach té chvíle bědné! – umřel též, teď vyšší moc vždy ho z hrobu zvedne. [49] Bloudí hradem tam a sem i kol hradu venku, smutné věže s okrajem níže ku okénku, odkud ondy krásný svět – ach, že tak se točí! uviděly naposled panny krásné oči. K ní ho žene luny zář, volá ji a vzdychá: „Ukaž mi svou milou tvář, trpitelko tichá; krutý, děsný byl můj čin, odpusť, odpusť otci, tíhou činů svých a vin váznu v běsů moci!“ A když prosí zas a zas, v okenci se zjeví, krásná jako v dávný čas, tvář zazděné děvy; ústa šepcí: „Smír buď již,“ rukou vstříc mu kývá, z čarných očí níž a níž slza dolů splývá. 50 Na otcovu tekou skráň ony slzy ledné, sotva však že padnou naň, níž o stéblo bledne; až vybělí cel a cel, takou lid má víru, dotouží se, jako chtěl, spasení a míru! 51
Dvě růže.
Zúpěl otec s matkou. – Třetího dne v šeru v rouše nevěst s pláčem pochovali dceru, muzika jí hrála, vyzváněli hrany, naříkali dívky, mládenci i panny. Růží keř jí vzrůstal u hlav: jarní chvíle, neměl květů kromě jedné růže bílé, ta však na hodinu čilých vánků spěchem všecko zčarovala líbezným svým dechem. Bloudil junák krajem; k hřbitovu jel v bludu, utrhl tu růži: „Těchou mít tě budu: bez růží jsem trávil dobu války celou, náhradou mi dýchej v síňku osamělou.“ [52] Za klobouk dal růži, vesel domů kluše, prodchnuta je síňka, nadchnuta je duše; do vody svou kořisť sličný junák staví, co ji spatřil, nijak nechce mu jít z hlavy. Na lože si lehá; měsíc nebem kráčí, vzdychá junák, chví se; zdá(li se co spáči? Zdá! – květ roste, roste, z něho dívka bledá ve svatebním šatě tajemně se zvedá. K junákovi kráčí, bílou ruku dává: „Růží vzal’s mi duši, hledám svého práva, tvé chci za ni srdce; dej mi políbení, juž pomoci žádné mně i tobě není!“ Za ruku ho béře, kloní se a shýbá, na dumavé čelo přítulně ho líbálíbá, něžně usmívá se, na ňadra ho vine... junák probouzí se, všecko rázem hyne. Zmámen procit junák: „Sen byl!..“ Leč den vterý zase z růže vstává dívčiny stín šerý, rychle přistupuje ku snícího loži: „Zlíbej mě, ó zlíbej, je to vůle boží! Dávno jsi mně souzen, já souzena tobě, růží jsem ti vzrostla na zánovním hrobě, zlíbej mě, ó zlíbej, vřele, z ňader hloubi, jak se milá s milým v blaha době snoubí.“ 53 Za ruce ho béře obě, níž se shýbá, na čelo i líce roztouženě líbá, mile usmívá se, na ňadra ho vine, junák probouzí sese, všecko rázem hyne. Zděšen junák vstává... „Sen byl!...“ Leč den třetí přízračný zjev dívky zase k spáči letí: „Dej mi políbení,“ prosí, lká a vzdychá, „nevěstě jak sluší z lásky od ženicha. Jinak míru není mně a tobě taky, bloudit by nám bylo věčně mezi mraky; vzal jsi moji duši, mým je srdce tvoje, sic budeme oba v hrobě bez pokoje!“ Kolem krku béře, níž a níž se shýbá, na skráň, líce, ústa horoucně ho líbá, směje se a k ňadrům vášnivě ho vine, ji navzájem junák – doba v půlnoc plyne. Šílen hoch se budí – k uvěření stěží – bílá růže svadlá na srdci mu leží; její ret však tajně ve světničku šerou dýchá netušeně vůní tisícerou. – Strádal od té chvíle švarný junák mladý, nebylo mu léku, nebylo mu rady; v oku jiskra hasla, srdce v ňader těsnu, tvář(li zruměněla, bylo pouze ve snu. 54 Vedle hrobu s keřem nový kopat káže... Skonal, růži k prsám tisknou svadlé páže, muzika mu hrála, vyzváněli hrany, plakali junáka mládenci a panny. Vsadili též jemu keř jak dívce prve; nezkvetl krom jednou růží jako z krve, ale divno věru, jara mocná síla na druhém též keři květ zas vynutila. Květ ke květu stále kloní se a shýbá, jak když milý milou objímá a líbá, urvat růže nikdo zde se neodváží: duše jsou, dí pověsť, hrobu toho stráží. 55
Prsten.
Bylo k ránu; mladou sličnou ženu našel pilař u kol utopenu, náhodou(li zhynula či z muky, kdož to ví? tvář klidna byla tak! Vytáh’ ji, v tom zablesk’ se mu zrak: prsten stáhl pilař z mrtvé ruky. – Poručivše duši Pánubohu pohřbili ji u zvonice v rohu, jak ji pilař našel se vším všudy, kdož u mrtvé pohřešoval as z krajánkův, nechť zřel ji dřív a zas, na levice prstu proužek rudý? [56] Ale divné v životě jsou shody! Celou dobu téže od náhody mladý pilař divně jaksi strádá, a hrob ženy sesut je co denden, jakby z něho rakev brali ven. „Proč pak asi?“ mlýnská chasa hádá... Řezalo se. – V noci pilař mladý na schystané usedl si klády pohrávaje s uloupeným skvostem; sedí, myslí... hlava padá níž... v tom – snad duchů poslala ji říš – mrtvá žena u něho je hostem. Pokládá mu ruku na rameno: „Vzal’s mi prsten, milánovo věno, blahou upomínku na sen krátký; všecko ostatní vzal času vír, mám(li v hrobě míti klid a mír, uloupený kroužek dej mi zpátky. Či chceš dívce své jat v srdci jarem tajnou loupež podat lásky darem, na níž visí nebes kletba těžká? nečiň tak, věz napřed, boží soud: také ji by strhl vody proud v říčné lože za rok ode dneška. 57 Pak i ty bys za dalekým mořem bědně duší strádal, hynul hořem jako druh můj z první blaha doby; nezbylo by z vašich žití cest nic než v plachém lidu trudná zvěsť a dva dálně orůzněné hroby. Nuže dej, sic zahynete v pláči, dej...“ a pilař v snění prsten stáčí, podávaje mrtvé kletbu tuše; béře žena podávaný skvost... pilař vstává... prst je kroužku prost, leč i tíhy zbavena je duše. Klidně hlava na lože se kladla, jako by mu s ňader skála spadla, žert a píseň družní jsou mu hosté; a ten nový u zvonice hrob travou obalil se od těch dob, ba i kvítí s jara na něm roste. 58
Kovkop šedivec.
U Merklína v bujném mlází starý důl je – divná věc – o polednách z něho vzchází malý kovkop šedivec. Zhlíží kutiště a stoky, ku štělinám níží vaz, měří okem, čítá kroky – v jednu v důl se skrývá zas. Štědří, kam se nouze plíží, v parnech plní vodojem, těm však, hruď kdo hříchem tíží, zle se daří, běda těm! – Dva šli z díla ubožáci, – temná, bouřná byla noc – v modlitbách se první ztrácí, druhý padl ďáblu v moc. [59] Měli jsme, dí, stejně oba, však já probil ten svůj groš, dej mi, než mne schvátí zloba, svůj, a ne(li, život slož! Žízeň mám! „Já malé děti!“ Pálenku chci! „Já jen chléb!“ Co mi po tom, dolů sletí, nedáš(li, tvůj sivý leb! Křik a svár se v bouři ztrácí, – právě přišli k důlu až – tu v ráz druha dolů kácí lupičova silná páž. Ztrácí smysly, střemhlav padá... avšak dole – viz, ký svit! – z náručí, jež rozekládá, šedivý ho kovkop chyt’! Křísí, živou kropí vodou... prohlédl muž udiven: „Žiju!“ – „Pouze boží shodou změnil čin se v hrozný sen!“ 60 Provádí ho, muž se třese; „Nechvěj se, buď strachu prost!“ sahá stranou, zlato nese: „Vezmi, v skalách mám ho dost! Teď však viz, jak stihl chvatem toho trest, jenž v důl tě vrh’, třeba nebyl souzen katem, boží pomstě neuprch’!neuprch’!“ S kahanem ho štolou vede, ale chuďas neví kam – „Hle, tam u té skály snědé,“ volá mužík, „vidíš tam? Vrah tvůj štvaný pomstou boží; zbloudilť, ďáblův ždaný plen!“ a hle ve skal rudém loži soudruh leží roztříštěn! Vznesl muže vzhůru v pole, zlatý peníz dal mu v pěsť. – Pláčou děti s matkou v kole: Kde jsi, kdes? a hle, tu jest! 61 Pro Bůh! Proč jsi ponocoval? „Svržen v šachtu, živ jsem přec: v lokty své mne chyt’ a choval Štědrý kovkop šedivec! Ale toho, jenž mne skácel, hrozný, děsný stihl trest; v druhém důlu – Pánbůh splácel – děsně rozbit: mrtev jest!jest!“ 62
Upoutaný rarach.
Děl v krčmě druh, jenž světem chodí, kdys sedlákovi: „Kmotře, slyš, mám něco, co se pro tě hodí, a dám, když hodně zaplatíš. Déšť přestane a čas se vznítí, když slunce budeš žádostiv, a v suchu z vůle naprší ti na sadu strom a porost niv!“ – „„Tak hodí(li se, na mou věru, rád zaplatím, co chceš!...““ „Nu tak!“ A v síně dusném pološeru druh kradmo rozvazoval vak. A láhev nízké, hrubé šíje dal na stůl – což se sedlák lek’ – v ní čertík pod blanou se kryje as jako dětský malíček. [63] „Viz, tich je! Palcem(li však maně se dotkneš blanky,“ vece druh, „hned skřítka k té neb oné straně ti snese tajeplný vzruch. Pak rozkazuj mu pevným hlasem a vším ti bude úslužen; jen bedliv buď, chceť vždycky časem zdroj čerstvé vody rarach ten. Však před světem buď jako pěna, i doma musíš bedliv být’, co na večer se dozví žena, to běží ráno vyzvonit! A ještě cos...“ druh v blánu ťuká – „ďas pohněvá(li se ti kdys, hned skrotne, na vrch(li tvá ruka as třikrát klepne. Takhle viz!“ A smědý blánu tiskne, tepe, v ráz čertík padá ke dnu až... „Hleď, kterak divně sebou třepe...“ „„Nu, koupím, jenom nepředraž!““ 64 I smluveno a zaplaceno. – Jak sedlák prý chtěl, konal ďas: sad kvet’, luh krásnější měl seno a setí plný velký klas. Skot dařil se a lépe dojil, brav byl pln vlny, statek rost’, kůň zbujněl, každý oul se rojil, a všeho bylo dost a dost. Však sedlák bedliv hleděl ďasa a občerstvoval, kdy je moh’ vždy a rád, by žena nezřela ni chasa, a zavřel na klíč v truhly roh. Tu jednou z krčmy přijde v nocinoci, vzal šoulaje se vody číš, by po tmě skřítku čarné moci zas přilil; čas byl věru již! Leč přeliv odlil zase více, a netušil, či dřímal snad, že čertík z láhve do sklenice buď zlomyslně prch’ neb spad’. 65 Tam zůstal též a láhev tiše zas sedlák potáhl a skryl, a blažen v síle své a pýše spat potichu se uložil. A spal... Ó přenešťastné shody! té noci, v čase parna zlém, i žena vzala žízníc vody a vypila číš s rarachem. Den druhý přivstal sedlák záhy, šel k láhvi... Žasl! Je to klam? Ač blanou kryta plna vláhy, přec raráš uniknul; ten tam! I bádal... Dozvěděl se věru, kam náhodou se dostal běs; dřív pokoj ve dne byl i v šeru, leč opak započalo dnes! Čert, maje prostor mnohem větší, jsa úzké láhve na vždy prost, hrd poznal, co mu lépe svědčí, a zpanštěl, zpyšněl; rost a rost. 66 Hned se selkou se stala změna: běs rarach, blanou nepokryt, lál z ženy, štěkal jako fena, že před statkem se stavěl lid. A bouřil, dusal – zle se vedlo – pln svévole, pln zpupných zdůr, když na něho to v ženě sedlo, byl zbouřen celý dům i dvůr. Čert stále vymýšlel svár nový, a pranic nebylo mu vhod, až prchaje své vlastní krovy lkál sedlák v krčmě na zlý svod. Když jednou ztrápený a bledý svou opičku si domů ved’, tu dohonil jej druh ten smědý, jenž skřítka dal, – a sedlák bled’. „No jak se daří?“ „„Trpím škodou, čert z láhvičky se dostal ven, má žena vypila jej s vodou, teď z ní mě trápí víc co den! 67 Jak pomoci?““ „Ej to se spraví!“ děl smědý, šklebně hledě naň, jen tepejte ji v povrch hlavy a k ústům s blanou dejte dlaň Jak v láhvi s ďáblem činit hleďte a mluvte: Pokoje(li dáš? A ne(li, znova tak si veďte a věřte, zkrotne satanáš!“ Ač sedlák uposlechl rady, přec mnoho ještě zkusil psot, jen zvolna ubíhalo vady, leč konečně čert přece skrot’. A durdit(li se počal znova, tu sedlák zvolna zvedl pěsť a žena spolkla čertí slova... a kantor děl: Probatum est! 68
Bratr Ivan.
Všech mnichů Ivan nejzbožnějším bratem; když západ has’ a východ planul zlatem, on na modlitbách trávil neustále, ku poctě řehole a k boží chvále. Tu do kláštera podvečerní dobu všel stařec, poutník od svatého hrobu, a při kahanů dvojnásobné záři skvost vzácný ukazoval v refektáři. To kniha byla apoštola Jana, ta kniha knih, ač v prosté pouzdro dána, v ní plno božských zjevení a krásy, že těm, kdo četli, zalily se řasy. Čet’ Ivan též... čím hlouběj oko noří, tím větší láskou k bohu srdce hoří; čet’ celou noc; ač doba dobu routí, on nemoh’ od knihy se odtrhnouti, [69] Tu k hostitelům poutník starý vece: Drah poklad ten, leč svým ho nazve přece, kdo Otčenáš se pomodliti moha nic nevzpomněl by jiného, než Boha. To každý z nás, leč nejvíc síly chová – dí vážný převor – duše Ivanova, nám pevně doufati jest v jeho věru, skvost drahý zachováme při klášteru. Nuž buďsi tedy, poutník zahovoří, však běda všem, kdo jsouce duší choří, jen jedním pomyšlením ničí svatost slibu: Pán propadnutím tresce takou chybu! Tu Ivan brat: Nuž staň se z vůle vaší, Pán hříšný tret vždy z modliteb mých plaší; nech sílí mne...! I modlí se, však k žasu v ráz Ivan propadá se téměř k pasu. A po klášteře pláč a naříkání, jen poutník laskav k bratrovi se sklání: „Bůh milosrdný odpustil tvou chybu, vstaň, zvěstuj již, čím porušil jsi slibu!slibu!“ 70 A bratr prost jsa s třesoucím dí steskem: Než „amen“ dořeknul jsem, jako bleskem tak myslil jsem: zda k oné knize svaté to pouzdro k schování nám také dáte! Tu starý poutník vece usměvavě: Zde obé juž – a žehnal mnicha hlavě – líp myšlénkou se modlí nežli slovy!... A rozplynul se v přízrak oblakový. 71
Roubovaná baba.
Kristus s Petrem doubravou se brali; asi v prostřed – celý kraj se chvěl – čert a baba do krve se prali. „Roztrhni je!“ velel Spasitel. Petr šel, leč sotva roztrh’ práče, do sebe se dali oba zas; Petr vrátil se, však nazpět kráče zřel, že s babou opět rval se ďas. Rychlým krokem nazpátek se vrací, z pochvy meče dobyl rozhorlen; baba klesá, čert se nazpět kácí, bez hlavy jsou oba, ta i ten. Ale Kristus k učenníku praví: „Toho mít’ jsem nechtěl, vrať se k nim, nasaď tělům urubané hlavy, vůlí svou je zase oživím!“ [72] Petr konal mrzut. Z vůle Páně hlavy srostly, – „Zlý jsi konal žert!“ vece Kristus, „viz ty jejich skráně, baba čertí má, a babí čert!“ „„Zmýlil jsem se, Pane, na mou věru, srazím zas a dílo napravím, neviděl jsem v lesa pološeru...““ „Nech, co nesou, ať má každý svým!“ – Babou ďábel na tom světě trvá, baba ďáblem straší dál a dál, horší je však nežli byla zprva, co ji Petr čertem rouboval. 73 OBSAH.
Na přástkách3 Odpros6 Vozka9 Přípřežník13 Větrník16 Vodníkova bota19 Těžká je pokuta boží24 Kamarádi27 Vodníkova pomsta29 Vyplněná přání33 U bezedné slatě36 Vinař39 Ohnivý dům42 Na zámku44 Dva sny47 Zazděná49 Dvě růže52 Prsten56 Kovkop šedivec59 Upoutaný rarach63 Bratr Ivan69 Roubovaná baba72
Poznámka: Stručný život spisovatelův nalézá se již v 2. čísle „Poetických besed“.
E: až; 2002 [74]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Poetické besedy; Neruda, Jan; Grégr, Eduard; Valečka, Eduard
(Poetických besed číslo XVIII. Redaktor: Jan Neruda. Knihkupectví: dr. Ed. Grégr a Ed. Valečka. Tiskem dra Ed. Grégra v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 74