U bezedné slatě.
Je za vsí stranou rudá slať,
řad světlic po krajích,
však oné slatě posavád
dna nikdo nedostih’.
Jak kostry stojí světlic řad,
peň bez kory a hol,
sem nepřilítne ani pták,
je smutno kolem kol.
Pár zakrsalých borovic
a na nich hejno vran,
to všecko; vichr napořád
sem sbíhá se všech stran.
[36]
Však divnou věc děl drvoštěp,
když prospal tady noc,
a nechtěl by tu trávit zas
za žádnou živou moc. –
Když měsíc nad krajem se nes’, –
a na slať úsvit pad’,
tu viděl ženy bílý stín
kol světlic pobíhat.
A pobíhala v před i v zad,
a zase křížem kříž,
a slyšel volat: „Kde jsi, kdes,
mé dítě neslyšíš?“
A slyšel zpívat divný zpěv,
až zježil se mu vlas:
„Ó dítě, nemám míru, slyš,
což nenajdu tě zas?“
A rve si dlouhý, plavý vlas –
ach, hrozný je to zjev –
a na smutnou zří měsíc slať,
tak rudou jako krev.
„Ach, bezedna je ona slať!
Když bezedna, kde spíš?
vždy klesáš hloub s tím kamenem,
vždy níž a níž a níž.
37
Z tad nevyprosím tebe již,
ó hrozný boží trest!...“
a bouří rvána zas a zas
lká smrků ratolest.
A strachem chví se starý buk,
a hlavou třese klen,
vír zmítá stlaním – prchá noc,
a s hor se snáší den.
Stín míjí, kolem světlic však
je ušlapaná zem...
tak děje prý se vždy co rok
před Janem Křtitelem.
38