Vinař.
Cestou z Lažan k Rychmburku
dvojí kaple stojí –
ve dne klidno tam, však v noci
divná věc se strojí:
od kapličky první k druhé,
v žalostícím trudu,
muž podivný projíždí se
na ohnivém sudu.
Za živa zlým vína strůjcem,
nyní v trestu vězí,
ty že dával míšeniny
všem, i ke mším knězi;
jednou však mše nedosloužil
kněz o božím hodě:
sotva popil, klesl mrtev,
k osadníkův škodě.
[39]
Proklínali lektvarníka;
„Příčinou je smrti,
za to nech bůh spravedlivý
tresce jej a zdrtí.“
Vinař smál se; umřel náhlenáhle,
zanesli ho k hrobu...
na ohnivém sudu nyní
jezdí v noční dobu.
V každé ruce dížku drží,
hlava strachem chví se,
z pravé v levou, z levé v pravou
odvary své míse;
vzdychá, míchá, lije, pije,
křiví se a pláče,
barvu mění; přes kamení
žhavý sud s ním skáče.
Ten tak dlouho jezdit bude,
stará děla máti,
pokud na těch polích kolem
rév nebude zráti;
pokavád prý ke kostelu –
ošemetník hadí –
všechen léktvar niv těch vínem
stokrát nenahradí.“ –
40
Kdyby kletba všech, kdo pijí,
spěla k nebes týnu,
tisíce by takých zvěstí
bylo vůkol Rýnu,
ale v Čechách kdyby těla
takých šelem stydla,
nebylo by ani jedné
cesty bez strašidla.
41