Na přástkách.
Noc se dlouží, krátí den,
vítr vzdychá v lese,
ke krbu mi jarní sen
upomínky nese,
dumám, domů letím zpět,
otče! matko! šepce ret,
srdce se mi třese.
Ejhle návštěv plný dům,
všecko v přástvě ručí,
kolovrátků rum a šum
ze všech koutů zvučí;
matka s bílým čepečkem,čepečkem
hledí všude tam a sem,
chválí, nutí, učí.
[3]
Otec v bibli: knihu kněh,
pevné oko hrouží,
kouř, jenž z dýmky vzhůru zběh’,
nad hlavou mu krouží;
Bože, k sobě sám jsem děl,
dým-li to, či sesivěl?
a má hruď se ouží,
Devátá juž – otci vděk,
matka něco praví,
skládá knihu tatíček,
do skřínky ji staví;
a juž – v kraji modrých rýh –
ubrousek, jak padlý sníh,
k hodu čas že, praví.
Po večeři! k práci zas! –
Ne tak, matka vece,
k pohádkám teď právě čas,
nesmíte z mé klece;
která novou poví dnes,
té dám křížal sladkou směs,
co unese plece.
Hned pohádek zlatý roj
z duše k duši letí,
žert a smích i slzy zdroj
svítí z líček dětí;
4
tváře rudnou jako mák,
hvězdičkami plane zrak
v jasném touhy vznětí.
Doříkala s družkou druž,
v krbu hasne plamen,
otec v koutku zdřimnul už,
já jen jako zmámen
poslouchám a poslouchám...
odešli – já klímám sám
u zelených kamen.
Nevím, kdo mne v lůžko stlal,
dítě sotva tuší,
od těch dob však dál a dál,
v srdci mně to buší,
a kde chodím a kde jsem,
v práci váznu životem,
v pohádkách však duší.
5