Odpros.
Jakub s Jírou tuhé měli spory;
zbitý Jakub nesen do komory:
„To ti, Jíro, nechať mne to zdrtí,
neodpustím do nejdelší smrti!“
Jíra vzal, co pro dva bylo syny,
nedbal pláče, prchl do ciziny
přes daleké země, siné vody
k nebetyčným horám: do svobody!
Bloudí, bloudí noha jeho klatá,
kam se šine, slyší: Ubil’s bratra –
nechať sám je, nechať prostřed lidí,
všude krev, jak z hlavy stéká, vidí.
Plašil stíny duše ustrašené,
křížem krážem ňader strach ho žene,
a když zmarnil všecko všudy z lupu,
sám se prodal v námořnickou tlupu. –
[6]
Ale Jakub nepodlehl ráně;
dlouhým časem scelily se skráně,
dlouhou prací vrátilo se zboží:
pracovité ruce Pánbůh množí.
Poledne kdys ve vsi odzvonilo,
odpočíval v poli, vedro bylo,
lehl pod strom, mozolitou dlaní
přikryl jizvy rozbolených skrání.
Sotva spánek přikradnul se k oku,
viděl koho’s po svém státi boku,
vpadlé oči měl, jak z vápna tváře:
bratr je to, v šatech marináře!
Kloní hlavu Jíra, níže k pasu
stéká voda s prosivělých vlasů,
v mrtvé tváři nevýslovná muka,
zhaslý zor... jen níž se týčí ruka.
Jak list břízy, když se bouře množí,
chví se Jakub, volá: „Rány boží!
co – co žádáš? rci!“ Však beze zvuku,
bledý Jíra podává mu ruku.
Procit’ Jakub: Hrozno! Rukou mává, –
přízrak nebledne a neustává.
„Nuž, co žádáš? mluv!“ – Však darmo káže,
stín je něm, jen podává mu páže.
7
Jakub zděšen: ňadro hrůza zdouvá –
„Smíru chceš-li?“ ptá se – strne – couvá –
zjev kýv’ hlavou, brat učinil v sledu...
Jírův ruky stisk byl jako z ledu.
Náhle s věže zavzněl hlahol jedné...
zjev se tratí, usmívá se, bledne,
hlavu kloní; níž a níže k pasu
voda stéká z prosivělých vlasů. –
Divná zvěst! Však brzo přišla nová:
Bratr se ti vracel do domova,
kryl-tě jedno přání v ňader víru:
odprosit a ruku dáti k smíru.
Marné bylo však to jeho přání:
při korábu zhynul rozkotání,
marna pomoc v bouře chvíli bědné,
znikl v moři právě za poledne.
8