Vodníkova bota.
Vidíte ho, jak se hrbí
pod větvemi mladé vrby?
hlavu kloní, ruce příčí,
šije švarné botky z lýčí.
Botky z lýčí, pěkné, švarné,
pevné, plné síly čarné,
jimi, buďsi světlo denní,
v myslivce se vodník mění.
S takými, kdo k hodům chodí,
nejkrásnější k tanci vodí,
která věří však, juž hyne,
pod vodu s ní vodník plyne.
[19]
Přivábí ji řečí, okem
do temnice ve Hlubokém,
na pestré kde chytá léčky
lidské duše pod hrnéčky.
Slyšíte ho, hvízdá, zpívá,
ruce příčí, hlavou kývá,
šije, smolí jen to hraje,
hle, juž holeň hotova je.
Vidíte ho, pozor dejte,
ticho, ani neduchejte,
mstí se na těch, kdo ho slídí!...
„Ať, mne šelma neuvidí!
Z kapradí mám květ, mně snáze,
přišoulám se na kraj hráze,
zakryju se vrbin směsí,
mne topělec nepoděsí!“
A hoch jako stín se krade,
tam kde bují vrby mladé,
na nichž vodník vesel hýká:
„Zdařte se mi, botky z lýka!“
Ejhle, jedna hotova je!...
Šoulá hoch se, dech svůj taje,
béře... prchá ptáka letem.
„Zítra půjdu za děvčetem!“
20
Skončil vodník práci tuhou,
výsknul, došilť botku druhou;
však kde prvá? hledá, hledá...
tam ji hoch má neposeda. –
Plakal vodník siným okem:
„Smutno je mi na Hlubokém,
srdce mé i duše vzlyká
pro svatební botu z lýka.“
Plakal, až se chvěla voda:
„Škoda botky, škoda, škoda,
jednou v žití jen, o muka,
takých dvé jen šít smí ruka.“
Plakal, až se chvělo sítí:
„Mládencem mi starým býti,
ach, to moří ach, to dusí,
však kdo vzal, ať stejně zkusí! –“
Mladý zloděj smál se řeči:
„Však já získám lásky něčí,
chytnu si ji smělou paží,
srdce víc než bota váží! –
Obouval hoch milou botu
od neděle po sobotu,
obouval ji dobu mnohou,
divem rostla jeho nohou.
21
Vedle vlastní měl ji boty
do tance i do roboty,
juchtovice nech se tratí,
lyčné nelze roztrhati.
Deset rozbil nových z brusu
samým tancem na sto kusů,
v blátě, v písku, v rose ranní
lyčná není k rozedrání.
Ať jí o zem buší, buchá,
za máček jí nepocuchá,
nech ji pálí, nech ji ková,
vždy je pěkně jako nová. –
Na hocha se mnohá smála,
vzít si ho však přece bála,
nech byl mlád a sličné tváře,
utekla mu od oltáře.
S mládencem tak bota žila
půl sta let, vždy nová byla;
ženich, ačtě dívky měnil,
ale už se neoženil.
Když se loučil s hříšným světem,
se zsinalým pravil retem:
„Věru pravdu v sobě chová
ona kletba vodníkova.
22
Hruď by nemohlo vám trouti,
dejte nazpět na to proutí
topělcovu botu z lýka,
ať toho ves neodpyká.
Přišli byste všichni k zmaře,
od slouhy až do rychtáře,
kvetl stesk by, rostly trudy,
vymřeloť by všecko všudy!“ –
Hned odnesli boty skokem,
ale vodník na Hlubokém
z žalu v křišťálném svém domku
umřel také bez potomků.
Co se ještě s botou dálo,
nevím ani dost co málo,
ondyno jen pravil kdosi, –
že ji nevím kdo zas nosí. – –
Od těch dob, ač čas se mění,
o tom, kdo se neožení,
pannu slýchat je i vdovu:
„Tenť má botu vodníkovu!“
23