Prsten.
Bylo k ránu; mladou sličnou ženu
našel pilař u kol utopenu,
náhodou(li zhynula či z muky,
kdož to ví? tvář klidna byla tak!
Vytáh’ ji, v tom zablesk’ se mu zrak:
prsten stáhl pilař z mrtvé ruky. –
Poručivše duši Pánubohu
pohřbili ji u zvonice v rohu,
jak ji pilař našel se vším všudy,
kdož u mrtvé pohřešoval as
z krajánkův, nechť zřel ji dřív a zas,
na levice prstu proužek rudý?
[56]
Ale divné v životě jsou shody!
Celou dobu téže od náhody
mladý pilař divně jaksi strádá,
a hrob ženy sesut je co denden,
jakby z něho rakev brali ven.
„Proč pak asi?“ mlýnská chasa hádá...
Řezalo se. – V noci pilař mladý
na schystané usedl si klády
pohrávaje s uloupeným skvostem;
sedí, myslí... hlava padá níž...
v tom – snad duchů poslala ji říš –
mrtvá žena u něho je hostem.
Pokládá mu ruku na rameno:
„Vzal’s mi prsten, milánovo věno,
blahou upomínku na sen krátký;
všecko ostatní vzal času vír,
mám(li v hrobě míti klid a mír,
uloupený kroužek dej mi zpátky.
Či chceš dívce své jat v srdci jarem
tajnou loupež podat lásky darem,
na níž visí nebes kletba těžká?
nečiň tak, věz napřed, boží soud:
také ji by strhl vody proud
v říčné lože za rok ode dneška.
57
Pak i ty bys za dalekým mořem
bědně duší strádal, hynul hořem
jako druh můj z první blaha doby;
nezbylo by z vašich žití cest
nic než v plachém lidu trudná zvěsť
a dva dálně orůzněné hroby.
Nuže dej, sic zahynete v pláči,
dej...“ a pilař v snění prsten stáčí,
podávaje mrtvé kletbu tuše;
béře žena podávaný skvost...
pilař vstává... prst je kroužku prost,
leč i tíhy zbavena je duše.
Klidně hlava na lože se kladla,
jako by mu s ňader skála spadla,
žert a píseň družní jsou mu hosté;
a ten nový u zvonice hrob
travou obalil se od těch dob,
ba i kvítí s jara na něm roste.
58