Dvě růže.
Zúpěl otec s matkou. – Třetího dne v šeru
v rouše nevěst s pláčem pochovali dceru,
muzika jí hrála, vyzváněli hrany,
naříkali dívky, mládenci i panny.
Růží keř jí vzrůstal u hlav: jarní chvíle,
neměl květů kromě jedné růže bílé,
ta však na hodinu čilých vánků spěchem
všecko zčarovala líbezným svým dechem.
Bloudil junák krajem; k hřbitovu jel v bludu,
utrhl tu růži: „Těchou mít tě budu:
bez růží jsem trávil dobu války celou,
náhradou mi dýchej v síňku osamělou.“
[52]
Za klobouk dal růži, vesel domů kluše,
prodchnuta je síňka, nadchnuta je duše;
do vody svou kořisť sličný junák staví,
co ji spatřil, nijak nechce mu jít z hlavy.
Na lože si lehá; měsíc nebem kráčí,
vzdychá junák, chví se; zdá(li se co spáči?
Zdá! – květ roste, roste, z něho dívka bledá
ve svatebním šatě tajemně se zvedá.
K junákovi kráčí, bílou ruku dává:
„Růží vzal’s mi duši, hledám svého práva,
tvé chci za ni srdce; dej mi políbení,
juž pomoci žádné mně i tobě není!“
Za ruku ho béře, kloní se a shýbá,
na dumavé čelo přítulně ho líbálíbá,
něžně usmívá se, na ňadra ho vine...
junák probouzí se, všecko rázem hyne.
Zmámen procit junák: „Sen byl!..“ Leč den vterý
zase z růže vstává dívčiny stín šerý,
rychle přistupuje ku snícího loži:
„Zlíbej mě, ó zlíbej, je to vůle boží!
Dávno jsi mně souzen, já souzena tobě,
růží jsem ti vzrostla na zánovním hrobě,
zlíbej mě, ó zlíbej, vřele, z ňader hloubi,
jak se milá s milým v blaha době snoubí.“
53
Za ruce ho béře obě, níž se shýbá,
na čelo i líce roztouženě líbá,
mile usmívá se, na ňadra ho vine,
junák probouzí sese, všecko rázem hyne.
Zděšen junák vstává... „Sen byl!...“ Leč den třetí
přízračný zjev dívky zase k spáči letí:
„Dej mi políbení,“ prosí, lká a vzdychá,
„nevěstě jak sluší z lásky od ženicha.
Jinak míru není mně a tobě taky,
bloudit by nám bylo věčně mezi mraky;
vzal jsi moji duši, mým je srdce tvoje,
sic budeme oba v hrobě bez pokoje!“
Kolem krku béře, níž a níž se shýbá,
na skráň, líce, ústa horoucně ho líbá,
směje se a k ňadrům vášnivě ho vine,
ji navzájem junák – doba v půlnoc plyne.
Šílen hoch se budí – k uvěření stěží –
bílá růže svadlá na srdci mu leží;
její ret však tajně ve světničku šerou
dýchá netušeně vůní tisícerou. –
Strádal od té chvíle švarný junák mladý,
nebylo mu léku, nebylo mu rady;
v oku jiskra hasla, srdce v ňader těsnu,
tvář(li zruměněla, bylo pouze ve snu.
54
Vedle hrobu s keřem nový kopat káže...
Skonal, růži k prsám tisknou svadlé páže,
muzika mu hrála, vyzváněli hrany,
plakali junáka mládenci a panny.
Vsadili též jemu keř jak dívce prve;
nezkvetl krom jednou růží jako z krve,
ale divno věru, jara mocná síla
na druhém též keři květ zas vynutila.
Květ ke květu stále kloní se a shýbá,
jak když milý milou objímá a líbá,
urvat růže nikdo zde se neodváží:
duše jsou, dí pověsť, hrobu toho stráží.
55