Kovkop šedivec.
U Merklína v bujném mlází
starý důl je – divná věc –
o polednách z něho vzchází
malý kovkop šedivec.
Zhlíží kutiště a stoky,
ku štělinám níží vaz,
měří okem, čítá kroky –
v jednu v důl se skrývá zas.
Štědří, kam se nouze plíží,
v parnech plní vodojem,
těm však, hruď kdo hříchem tíží,
zle se daří, běda těm! –
Dva šli z díla ubožáci, –
temná, bouřná byla noc –
v modlitbách se první ztrácí,
druhý padl ďáblu v moc.
[59]
Měli jsme, dí, stejně oba,
však já probil ten svůj groš,
dej mi, než mne schvátí zloba,
svůj, a ne(li, život slož!
Žízeň mám! „Já malé děti!“
Pálenku chci! „Já jen chléb!“
Co mi po tom, dolů sletí,
nedáš(li, tvůj sivý leb!
Křik a svár se v bouři ztrácí, –
právě přišli k důlu až –
tu v ráz druha dolů kácí
lupičova silná páž.
Ztrácí smysly, střemhlav padá...
avšak dole – viz, ký svit! –
z náručí, jež rozekládá,
šedivý ho kovkop chyt’!
Křísí, živou kropí vodou...
prohlédl muž udiven:
„Žiju!“ – „Pouze boží shodou
změnil čin se v hrozný sen!“
60
Provádí ho, muž se třese;
„Nechvěj se, buď strachu prost!“
sahá stranou, zlato nese:
„Vezmi, v skalách mám ho dost!
Teď však viz, jak stihl chvatem
toho trest, jenž v důl tě vrh’,
třeba nebyl souzen katem,
boží pomstě neuprch’!neuprch’!“
S kahanem ho štolou vede,
ale chuďas neví kam –
„Hle, tam u té skály snědé,“
volá mužík, „vidíš tam?
Vrah tvůj štvaný pomstou boží;
zbloudilť, ďáblův ždaný plen!“
a hle ve skal rudém loži
soudruh leží roztříštěn!
Vznesl muže vzhůru v pole,
zlatý peníz dal mu v pěsť. –
Pláčou děti s matkou v kole:
Kde jsi, kdes? a hle, tu jest!
61
Pro Bůh! Proč jsi ponocoval?
„Svržen v šachtu, živ jsem přec:
v lokty své mne chyt’ a choval
Štědrý kovkop šedivec!
Ale toho, jenž mne skácel,
hrozný, děsný stihl trest;
v druhém důlu – Pánbůh splácel –
děsně rozbit: mrtev jest!jest!“
62