Kohútový tanec.
Kněhně netancuje
stupňového tance,
a přec srdcem kuje
pasti na šarvance.
Ni rej ručníkový
nelíbí se paní,
„Nechcem věru,“ poví,
„nechcem na krok ani.
Nechcem na ručníček
pro hedbávnou vlečku,
pocuchali by ji
chlapci při tanečku.
Jenom kohútkový
taneček mi k chuti,
do jiného vdovy
nikdo nepřinutí.
51
Ale kdo že umí,
jaký se mi páčí?“
a vzdech ze rtů šumí,
sotva ňadra stačí.
Při tom na cigána,
husličky jenž hladí,
od bílého rána
okem hází v kradí.
Zří, jak bez únavy
smyčcem smyká hebce;
víť, co cigán praví,
víť, co šuhaj šepce?
Tuším, paní zlatá,
skočnou vaši choutku,
věru dnem i nocí
chvátá ke kohoutku.
Aj že, však jste paní
slípka moje lepá,
počujem, jak v šeru
srdečko vám klepá.
V tanečku vás vznesu
nad svou hlavu třeba
a v zástění lesů
do samého neba.
52
Kukuruhú, zlatá!
Hrajte na stroj všaký;
kam kohoutek chvátá,
jde slepička taky!
53