Tam u Nagydaje na poli...

Tam u Nagydaje na poli...
Tam u Nagydaje na poli cigánské srdce zabolí a při měsíčním světle uzříte růže zkvetlé. Tam postavil nás Rákoci; my stáli z rána do noci, však lítí nepřátelé nás porazili cele. Což, cigáň! Ať ji roztlukou! My nůž však vzali do rukou a topili jej v boku těch, nás kdo hnali v skoku. Ti zase na nás; tam i tu – sta růží kvetlo z pažitu – leč my jsme pevně stáli a volnost vysekali. 100 Když klonilo se k půlnoci, k nám statný přišel Rákoci a při měsíčním svitě se rozplakal jak dítě. – Tam zhubili jsme porobu, leč sami klesli do hrobu, krev cedíce svou prostou, z níž černé růže rostou. A dnes – ó slavný Rákoci, nic nejsme víc než otroci; vrah nohama nás kope... Byl Mesiáš už, pope? 101