Sedí mladý myslivec
na šumavském právě,
že prostřelil bílou plec
lani na Vltavě.
Nebyla to laň – ó hřích –
krasavice byla,
jež mu ohněm očí svých
bratra poranila.
„Zastřelil jsi z pomsty snad
laňku krasavici?”
„Věru, vždyť mi pro ni brat
vad’ a blednul v líci!
Stopoval ji dlouhý čas
bez štěstí a zdaru,
až ho našli v spletí řas
ležet v suchopáru.
Ležel, jak by usnul jen,
vlas mu čelo skrýval,
s mateří já rozžalen
k ňadrům se mu díval.
Z hloubi srdce na povrch
rudá krev se lila,
purpurový její sprch
zvadlá tráva pila.
Pod zámkem jsme myli jej
tamtě chyška stála,
kde matička pro ten děj
hořem umírala.
Košili jak bílý den
bratru v rakev dali –
a matičku za týden
k němu pochovali. –
U večerní stál jsem čas,
na jich hroby patře;
z bratrova zněl hrobu hlas:
„Msti nás, milý bratře!
Ztrestej dívčí klam a pych,
ztrestej dívčí zradu,
bílou laní v alejích
bloudí kolem hradu!”
Od hřbitova mocí zlou
divně mne to táhlo,
srdce steskem do polou,
z polou hněvem prahlo.
Viděl jsem ji: na ústech
milcových se pásla;
moje hruď, až ztajen dech,
chvěla se a třásla.
Zakypěl jsem, zahořel,
jiskra k pánvi sjela –
laň, pro kterou brat mi mřel,
ránu v srdci měla.
Stalo se, dost! Prosím vás,
proč se dále ptáte?
Otázkami zas a zas
hruď mi rozrýváte!
Raděj k milé jděte hned,
ať mne poblíž strání
nečeká již na zálet
večer po klekání.
A můj křížek s granátem,
za ňadry jejž skryla,
aby k smíru se zvonem
„umíráčkem” slila.
Aby zněl jak zbožný vzdech,
na vše širé strany,
až tam na těch stinadlech
budu pochovaný.
Vínek z růží šípkových,
s bílým květem hloží,
svitý pásmem vlasů svých
na můj hrob ať vloží!
Ale nyní máme chvat;
pojďte, pojďte, páni,
na laň já stál, na mne kat
stojí na čekání!”