Výdělek byl malý, – nestačil.
Což měl Vávra dělat? Pytlačil!
Pušku sic mu páni brzo vzali,
však to Vávru, věřte, málo znali.
Starý pytlák nerad povolí, –
počal oka líčit po poli.
Nalíčí, jde, stranou sedne, – vyčká, –
za chvílku, hle, v oku koroptvička.
Co se jednou stalo, víte-li?
Nalíčil svá oka v jeteli,
nalíčil je večer, a když přišel z rána,
všechna oka byla přetrhána.
Jenom jedno zbylo, – – ale v něm!
Vávra celý strnul podivem.
Takového ptáčka kdo se nadá?
dívčina v něm chytila se mladá!
Ještě dítě z pola, nevelká,
asi jako polní křepelka,
ale oči, oči svítí za to
a ty měkké vlásky – ryzí zlato.
Za bělounké nožky chycena
seděla tu v brázdě schoulena.
„Pusť mne domů!“ prosí, „Vávro zlatý,
nenechám tě věru bez odplaty!“
Vávra jenom hlavou zavrtí:
„Nevěřil bych tomu do smrti!
Hezký ptáček! Jak se očka svítí, –
kterak, koroptvičko, říkají ti?“
„Jmenuju se Štěstí,“ děla mu,
„pusť mne, pusť a já tě nesklamu!“ –
„Vida, vida!“ Vávra na to vece,
„svoje štěstí chyt jsem jednou přece!
Z rukou pustit měl bych si je zas?
Vždyť jsem na ně čekal dlouhý čas!
Se mnou půjdeš do chaloupky chudé,
s tebou veseleji snad tam bude!“
Tak si Vávra Štěstí domů nes,
div že cestou nevýskal si dnes!
V komůrce je zavřel, ať se vzpouzí!
a hned bylo po bídě a nouzi.
Jako pán teď chudák Vávra žil,
všechno měl, nač jenom pomyslil,
jídla, pití, co jen hrdlo ráčí,
ve smetaně denně chleba smáčí.
Šel-li na lov, – jak ho postřehly,
koroptvičky samy přiběhly.
Jako v ráji zlaté časy míval,
z dýmky kouřil a z okna se díval.
Ale Vávra při tom štěstí zpych’
a to, víte, už je velký hřích.
Zvedal bradu, po pansku se choval,
na konec se, chudák, zamiloval.
Hříšná pýcha smysly pomate, –
vyhlédl si děvče bohaté.
Bylo hezké, jmění mělo k tomu,
ale srdce, srdce chybělo mu!
Vávra dal si klobouk na stranu.
„Tři tisíce“ pravil, „dostanu!
To je více nežli samo štěstí,
peníze i k nebi cestu klestí!“ –
Byla svatba, jakých není dnes,
kmotr Vávra pozval celou ves,
ani jedněch dveří nevynechal,
jenom svoje Štěstí doma nechal.
Tančilo se celý týden snad,
seběhli se lidé odevšad,
kdo má nohy, točí se a skáče, –
jenom Štěstí, – Štěstí doma pláče. –
Do chalupy když si žínku ved’,
radost Vávra ztajit nedoved’.
„Já jsem v nebi!“ šeptal v ouško ženě.
Zbudila ho ze sna netušeně.
Postavit si umí hlavu svou,
dupnouti si nožkou maličkou,
převracela všechno horem dolem,
kmotr Vávra byl tu pátým kolem.
Slídila tak jednou po dvoře,
na půdách i v síní, v komoře,
do štěrbin i za truhlice hledí.
Vidí, – v koutku děvčátko tu sedí.
Jak je shlédla, honem běžela,
v přístodůlku chytla manžela.
„Kdo je tohle?“ volá, „kdo je? kdo je?“ –
„Ale, ženo, to je Štěstí moje!“
Marně žínku těšiti se jal, –
řekla: „Vávro, proč pak jsis’ mne bral?
Máš-li ženu, nemáš míti Štěstí!“
A už po něm svojí bílou pěstí.
A pak zase zpátky k dítěti
jako divá skokem přiletí. –
Vyhnala to Štěstí přes práh domu,
na cestu mu dala kletbu k tomu. –
Smutně Vávra hleděl za Štěstím,
nejraděj by odtud utek s ním.
Štěstí prchlo v dálku zamlženou
a on doma zůstal – se svou ženou.
Ó, jak smutno, teskno bylo mu!
Černý Smutek přišel do domu,
svár i hádky domácími jsou tu,
Bída s Nouzí hledí ze všech koutů.
Stýskalo se kmotru po Štěstí,
povzdechl si často s bolestí.
Žena hučí, – Vávra nezvyk tomu,
nejraději vytrácel se z domu.
Jak jen čas a žena dovolí,
rozběhne se tajně do polí,
ze zvyku tam svoje oka klade,
chytá zase koroptvičky mladé.
Vyhýbá se hajným s obtíží,
žíněná svá oka prohlíží,
prostírá je znova, ale běda!
kořisti tu marně, marně hledá.
Škoda dny tak planě tráviti,
koroptvička se mu nechytí,
ani pírka v léčkách nikdy není,
nepomahá žádné zlořečení.
Jednou v zimě nalíčil si zas. –
Sněhu bylo! nejlepší to čas.
Nalíčil si večer, a když přišel z rána,
všechna oka byla přetrhána.
Jenom jedno zbylo. – Štěstí v něm!
Hledělo naň s tichým úsměvem:
„Věru že máš štěstí, Vávro milý!“ –
Vávrovi se oči zakalily.
„Zlaté moje Štěstí!“ pravil pak,
rukávem si otřel vlhký zrak.
„Vzpomínal jsem na tě v žalu mnohém, –
ale dnes jdi, Štěstí, s pánem bohem!
Řekni pravdu, co mi dáti chceš?
Jedno jen a více nemůžeš!
Jenom v zemi měkké lůžko tmavé, –
to by bylo moje štěstí pravé!“