RUSALKA.
Jel mladý zeman z hradu v důl,
kde svatební byl chystán stůl;
bouř lká a sténá, zlá je noc,
vše padlo v kruté zimy moc;
jak stříbro stkvěl se vůkol sníh,
leč měsíc smál se v oblacích.
A mladý jonák dál se bral
a vesele si notoval:
„Ó, vábná luno, jasně hleď
a na bílou mi cestu svěť,
ať ve blažený, krátký čas
svou milou zlíbám zas a zas,
ať, co mne blažilo jen v snách
se skutkem stane: ať jsem blah!”
51
Tu v křižovatce – pán se lek’ –
královnu spatřil rusalek,
šat zlatý byl, z úst zvonil zpěv:
„Což není jezdci vhod můj zjev,
či nechce slyšet písně as
a zvuků harfy luzných krás?
Proč nechce dolů v hebký mech
a okřáti mých na ústech?”
A hrála; ohlas lesem zněl,
tu jara vánek stromy chvěl, –
když druhý souzvuk ze strun hrál,
tu kde který strom v květu stál,
když třetí zvuk se z harfy vznes’,
hned bylo ptactvo jeden ples.
A jezdec zváben, stavil spěch,
kůň zpěněn je a jonák vzdech’,
plášť řásný s beder padá níž,
on zmámen k rusalce jde blíž
a objímá ji, líbá již!
Vždy víc jej láká ženin stín
a jonák padá v ladný klín.
Zrak jeho plá, jak ohně zář,
hoch líbá, láská ženku v tvář
a kolem pasu ruku dal,
až žhavou láskou plápolal
52
a zmámen hořel jako nach –
leč měsíc skryl se strachem plach.
Nevěsta vzdechla ranních chvil
a z hradu blíž zněl její kvil. –
53