RUSALKA.

Adolf Heyduk

RUSALKA.
Jel mladý zeman z hradu v důl, kde svatební byl chystán stůl; bouř lká a sténá, zlá je noc, vše padlo v kruté zimy moc; jak stříbro stkvěl se vůkol sníh, leč měsíc smál se v oblacích. A mladý jonák dál se bral a vesele si notoval: „Ó, vábná luno, jasně hleď a na bílou mi cestu svěť, ať ve blažený, krátký čas svou milou zlíbám zas a zas, ať, co mne blažilo jen v snách se skutkem stane: ať jsem blah!” 51 Tu v křižovatce – pán se lek’ – královnu spatřil rusalek, šat zlatý byl, z úst zvonil zpěv: „Což není jezdci vhod můj zjev, či nechce slyšet písně as a zvuků harfy luzných krás? Proč nechce dolů v hebký mech a okřáti mých na ústech?” A hrála; ohlas lesem zněl, tu jara vánek stromy chvěl, – když druhý souzvuk ze strun hrál, tu kde který strom v květu stál, když třetí zvuk se z harfy vznes’, hned bylo ptactvo jeden ples. A jezdec zváben, stavil spěch, kůň zpěněn je a jonák vzdech’, plášť řásný s beder padá níž, on zmámen k rusalce jde blíž a objímá ji, líbá již! Vždy víc jej láká ženin stín a jonák padá v ladný klín. Zrak jeho plá, jak ohně zář, hoch líbá, láská ženku v tvář a kolem pasu ruku dal, až žhavou láskou plápolal 52 a zmámen hořel jako nach – leč měsíc skryl se strachem plach. Nevěsta vzdechla ranních chvil a z hradu blíž zněl její kvil. – 53