Z HORSKÉ VESNICE.
Kmotr Vondra hospodou je v Týně,
klid je v polích – je už po Martině.
Sedí, pije. „Jak je? Vondro, hola!”
soused přes světnici k němu volá.
„Dobře; zorán záhon po záhoně,
co teď s potahem?” „„Což, prodám koně?
Prodám věru, k čemu by mi byli,
přes zimu by se mi prodražili.
Než uteče zima, za půl roku,
uspořím pár zlatých na obroku!
Nechtěl jsem, leč musím odhodlaně,
třeba úrok platit, třeba daně.
85
Jaro přiblíží se vraním letem,
třeba na obuv a na šat dětem!” ”
„A co chcete za valachy asi?”
„„Podle toho, jak jsou naše časy.”“
„Já sám touhu po potahu nesu,
vozím na plaz drvo z panských lesů.
Koupil bych rád něco, nuže, rcete,
co pak za své hnědky asi chcete?”
„„Já je loni koupil o Všech svatých
za pět set, teď chci mít šest set zlatých.”“
„To je mnoho, ani nejdou k páru,
raděj pár si vezmu od eráru!
Budu-li je hledět při obroku,
moje budou za několik roků.
Válka nebude; když není boje,
jsou císařští koně jako moje!”
„„Inu, ústy snadno se to klepe,
vlastní potah mít je přec jen lépe!”“
86
„Nuže, mluvte, sousedi jsou svědky,
do slova co chcete za své hnědky?”
„„Do opravdy, bych vás neunavil,
pod šest set jich nedám, jak jsem pravil!”“
„Ne, to nedám, Vondro, vždyť mne znáte,
do slova dám pět set padesáte.
Já jsem kupec, který nezná spádů,
více nedám ani kamarádu!”
„Nedáte-li, nechte, kdož vás nutí?
Každý jedná podle vlastní chuti.”
„„Já je nevnucoval, nenabízel,
snesu ještě ňáký čas ten svízel.
Nedal jsem je dřív, což teprv dnesky;
toť jsou koně zrovna jak dva blesky.
Vážní v kroku! V skoku jen se kmitnou!”“
„No, tak přidám ještě na propitnou.
Vidíte přec přátel našich tlupu,
slevte, já dám deset do litkupu.
87
Něco k pití, něco také k snědku,
více nedám nic už, ani pětku!
Dejte, Vondro!” „„Suď to vůle Páně!“Páně!”“
Dal... „Nuž, plácněme si ještě v dlaně.
Jinak koupě neplatí, jak víte!”
„„Koně přivedu, vy vyplatíte!”“
„Plácněme si tedy; dej Bůh štěstí!
Stovky vy, já opratě mám v pěsti.”
Vše je vyrovnáno přímo v rázu,
ze čtvrtek se pije, z litrů, z mázů.
Ten i onen klímá; hlavu věsí.
Šenkýř volá: „Jářku, hodíme si!
Kdož se bude hnedka v lůžko kácet?
Chcete ferbla.nebo jednadvacet?”
„„Mně je jedno,”“ vece Vondra zpitý.
Na stůl karty dává šenkýř hbitý.
„Tu jsou obrázky a zcela nové,
zahrejte si, páni sousedové!
88
Zahrejte si! spát by šel jen bloudek,
právě narazil jsem nový soudek!”
A sousedé otylí a bledí
při hře v karty u stolu už sedí.
Lípají a sází velká víza,
vášeň roste jako morná hlíza.
Vášeň roste, stále víc se budí,
kolem hráčů čumí druzi chudí.
Posuzují; rostou kouře mraky:
„Kdybych zde měl groše, hrál bych taky!
Skok máš domů; jdi si pro ně hbitě!”
„„Žena nedá! Vondra založí tě!
Nemáš na to snad? Máš v chlívě ročka.
Vondra založí tě, Vondra počká!”“
„Vondro, slyšíš, prokaž mi tu lásku,
za mě dej – a za mne také sázku.”
„„A též za mne přisaď, pěkně prosím,
jeřici ti za to zdarma zkosím.”“
89
„A já, Vondro, když se sázky zdaří,
dříví přivezu ti na trakaři.”
„Za mne přisaď, jednou, než se vzdálím,
já ti za to plazy pluhu skálím.”
„„A já z jara po zasetí z prvu
vyvezu ti z chléva všecku mrvu.”“
Vondra hlavou kývá, dává sázky.
„Byste neřekli, zde, dávám z lásky!...”
Dává víza, lípá s velkou pílí,
na východě svítá, noc se chýlí.
Na slepo teď stovku v pěsti dává.
No, kdo drží? Slunce v krvi vstává.
Okny do světnice už se dení;
není piva, k hraní peněz není.
Vondra sází, lípá, mění, mění,
z nových desítek už mnoho není.
Všecko se mu z kapsy vytratilo,
jen několik korun ještě zbylo.
90
Jen několik korun, co pak s těmi?
Vondra před se hledí jako němý.
Vondra při lípání neměl zdaru;
prohrál všecko všudy do krejcaru.
Prohrál přes noc svoje švarné hnědky.
„Čert vzal karty, kořalku i svědky!
Čert vzal šenkýře a všecko všudy!”
Klne Vondra sedlák, bídák chudý.
Na stůl těžce zpitou hlavu klade,
vrávorá, pak k domovu se krade.
Přes pole jde sem a tam se kloně
a sám k sobě mumle: „Kde jsou koně?
Kde jsou koně, moje krásné hnědky?
čert vzal kupce, šenkýře i svědky!
Čert vzal pivo, kořalku i karty,
všecko bych teď rozbil na caparty!”
Na dvoře druž slepic čile kdáče,
nevyspalá žena u vrat pláče.
91
Sotva těžké slzy může zmoci,
čekala ho, chudák, do půlnoci.
Čekala ho od půlnoci k ránu,
modlila se vroucně k nebes Pánu.
Aby muž, jenž v městě kdes se ztratil,
živ a zdráv se zase domů vrátil.
Vrátil se, leč ženin pláč se množí,
vrátil se, leč pod obraz byl boží.
Vrátil se, bled od bdění a pití,
vrátil se a na ženu se lítí.
Vrátil se, leč lítí se a katí,
na všecko hned jal se nadávati.
„Dej mi píti vodky z flašky plné.”
„„Nemám!”“ „Dones, doskoč hned!” a klne.
„Dones honem” – velí zhurta ženě,
dones„dones! Sic tě ztluku zatraceně!”
„„Nedonesu, zpit jsi!”“ v jizbu prchá.
„Musíš donést! Odmlouvá! ta mrcha!”
92
Děti pláčou, k mateři se kupí,
nezří, kdo je bije, tluče, tupí.
A on bije, silou zrovna tuří:
„„Ukryjte se, děti, táta zuří!”“
„Mlč, sic rozmlátím tě jako veteš,
než-li já, víc ty jazykem pleteš!
Musíš donést všecko, co chci koli!”
Nedbá pláče a zas mlátí holí.
Přeubohá padá. – krev se roní,
rozzuřený Vondra kopá do ní.
A když, aby prchla, výš se sbírá,
poznova ji bije, kope, týrá.
Přišly děti ku pomoci matce,
bije v tvář je Vondra v stálé hádce.
Plije na ně, poulí oči kosé,
na nožky jim schválně šlape bosé.
Znova ženu povalit chce ranou,
ale padá zraněn stolu hranou.
93
Nedbá toho Vondra, dál se lítí,
dětí pláč jen jeho zlobu nítí.
Nadává jim, spílá: „Žena mrcha!”
vysoptil a ze sednice prchá.
Běží přes dvůr, těžkou hlavu kloně,
k stáji vrávorá, kde dřív měl koně.
Není tu, jak ondy bylo – živo,
Vondra karty proklíná i pivo.
Kleje na šenkýře lstivou svádu,
na kupce i houfec kamarádů.
Se svým svědomím má krutou válku,
kleje na karty i na kořalku.
Odplivne si, nadává; pak tichne,
dumá pak, v ráz jak když vos jej píchne.
Kráčí k sloupu stáje v temném koutu,
a věší se na hák od chomoutu! –
Hledali ho, leč den teprv třetí
v temnu stáje nalezli jej děti.
94
Sousedů hned plná jizba byla:
Běda! Kořalka ho oběsila! –
Statek prodán pro dluhy byl záhy,
zbylí obtěžují cizí prahy.
Nazí chodí s pláčem v zimní psotě
po chalupách vůkol po žebrotě.
95