Kříž pod Petřínem
Co dítě jsem často chodíval s matičkou svou na Petřín. Těšíval jsem se, jak se jen dítě těšit může, když konec postu se blížil. O veliký pátek matka svou pouť na Petřín započala, a synáček směl vždy s sebou, buď aby matce, která už tenkráte slabý zrak měla, při štacích modlitby z knihy předříkával, buď aby „s pánem Ježíšem“ křížovou cestu konaje pobožnost v sobě roznícel. Člověk neví, kdy také trnitou cestu nastoupí a potřebuje posilu. A jaká to radost také pro mne! Babičky mne chválily, jak pobožně předčítám, a říkaly si: „Ten hošík je zde vždycky se svou matkou.“ V houfu putovaly s námi, aby si čtení ušetřily a pak že měla má matička tak krásné modlení ve svých knížkách! Když jsem byl s předčítáním u konce, modlila se matka moje ještě nějakou chvíli potichu. Po skončené křížové
9
cestě směl jsem na malé, na Petříně uměle vvstavené návrší a má matička třebas hodinu tu se mnou postála. Já se nikdy nemohl nabažit nadmíru rozkošného pohledu, jejž zde Praha a její rozmanité, krásné vůkolí až tam do té mlhovité, modré dálky poskytuje. Zahleděl jsem se do té nesmírné nepravidelné spousty budov, do těch leskavých bání a věží. Oko vlastně nikde přímo neutkvělo, sladká bolest se mne zmocnila – byl bych celou velkou Prahu ku svým malým prsoum přivinul a nevěděl jsem, proč. Slouchal jsem doznívajícímu sem hukotu, jenž se hlubokému basu nějakého obrovského jezu podobal; naslouchal jsem a slyšel a nevěděl co. – A tam v té šedé, modré dálce musejí stát po skalách ty ztroskotané hrady a zámky, o kterých jsem čítal, a za nimi hned ty začarované paláce, skleněné vrchy a stromy se zlatým ovocem. Když jsem se tam zadíval – – škoda, že matka musela domů a já zde alespoň jednu noc nemohl prosnít! – –
Pod Petřínem na cestě, kudy se každý na horu ubírati musí, stojí kaple a na ní vy-
10
obrazen pán Ježíš v zahradě Jethsemanské. Zde každé procesí první modlitby odbývá. Naproti stojí dům a od něho se táhne zeď kolem zahrady a vinice. Asi dvacet kroků výše zahýbá se ta zeď v oblouk a zužuje cestu. Zde jsou dvířka ve zdi a před nimi prý stával za času, když ještě moje matka mladá byla, vysoký, dřevěný kříž. O kříži už ani památky a matka mně vypravovala, proč byl odstraněn. Chci vám to povědít, jak mi to posud na mysli tane.
1
Bylo to ve francouzských válkách. Česká země byla vzdor tomu, že se na jejích polích nesvedlo žádných rozhodných bitev, přece velmi nešťastná. Ti staří lidé div že strachem nemřeli a děti na venkově musely se na několik mil scházet a při stavění šancí pomáhat a ve městech div si prstíčky na plátnech nerozedřely, aby dost šarpie bylo. Mladý a dospělý lid se tam někde venku v říši rval. Zdravých se posud málo na-
11
vrátilo, aby nemuseli hned zas odejít; zato ale přiváželi raněných, zmrzačených dost a dost, kteří proboha prosili, aby je někdo dobil. Tak se to děje, když se lidé nemilujou. –
Bylo to k polednímu za parného červencového dne. Po mostě kráčeli dva mladí mužští. Jeden z nich měl oblek civilní a zdál se být řemeslníkem. Byl silný, veliké postavy, tváří červených a neměl-li nějaké skryté chyby, věru div, že ho také na vojnu nevzali. Druhý byl as tétéž výšky, šel však shrben a proto zdál se být menším. Tváře jeho byly vyschlé a vybledlé; vojenský šat ale a v šátku zavěšená ruka ukazovaly dostatečně, kde červenosti svých tváří pozbyl. Vedli se za ruce a často se zastavili; nevím, zda proto, že raněný ještě sláb byl, anebo proto, že se po dlouhé době dnes teprv sešli.
„Tolik jsi se mi už o všech známých napovídal a o Marjánce ještě ničeho,“ pravil raněný a hlas se mu chvěl. – Snad je krátce po nemoci.
Soudruh neodpovídal.
12
„Antoníne! Proboha tě prosím, odpověz! Umřela?“ Raněný se při těch slovech zastavil a podepřel se o zábradlí, jakoby šla na něho mdloba. Nejspíš nedá ta rána ještě pokoje.
Antonín se zakoukal po chvíli do protější strany; náhle se pak k raněnému obrátil.
„Víš co, Josefe, je přece líp, když já ti to řeknu, než abys to od jiných slyšet měl. Marjánka je špatná a tobě nevěrná.“ –
„Zadrž, nestydatý chlape! Marjánka, jejíhož bratra jsem od vojny tím zachránil, že jsem se sám za něho dostavil, jíž jsem pomáhal živit matku, Marjánka že je – “. Ta rána v ruce musí být strašlivá; bolestí jako bez sebe sklesnul na zem.
Antonín, v jehož oku zlost na okamžik byla vyšlehla, rychle padlému pomáhal. –
„Přesvědčení!“
„Přesvědčím tě!“
13
2
Na ostrov Kampu vedly dříve s mostu jen úzké zatočené a silně vyšlapané schůdky místo nynějších širokých a pohodlných. Kdo sejde dolů a chce jít do Nové ulice, musí projít pod mostem. V pilíři vpravo stojícím je skoro zároveň se zdí okno, jež světničku, v dutém pilíři upravenou, dost spoře osvětluje.
U okna sedělo časně odpůldne děvče. Šilo pilně a když někdy černovlasou hlavičku pozdvihlo, usmálo se dvé roztomile modrých očí v mlaďounkém, as sedmnáctiletém obličeji.
U kamen stála matka a utírala nádobí. Bylo ticho. Hodiny hrkly a odbila jedna.
„Marjánko!“
„Co poroučíte?“
„Dej si říci, Marjánko, a přijde-li teď zase ten francouzský důstojník, neotvírej okno a nemluv s ním.“
„A proč ne, maminko?“
„Protože se to nesluší. Jsi nevěstou a lidé si už o tobě všelicos povídají. Pomysli si jen,
14
kdyby se o tom Josef dozvěděl! Kdyby dnes nebo zejtra toho Francouze ze zajetí pustili, neuvidíš ho více. Josef je hodný a nezasluhuje toho.“
„Kdo pak mu na jeho hodnosti ubírá! A co je mně po tom, co si baby povídají? Mám už sama dost rozumu. Klepat musejí!“
Matka mlčela.
„Kupcovic by se mně čistě vysmála, že mne Francouz nechal a ona že svého sama nechat může, kdy chce. A Josef? Tomu neubyde!“ myslila Marjánka a pohodila hlavičkou.
3
Z Nové ulice vycházel mladý, štíhlý člověk. Byl oblečen v šat francouzských důstojníků, neměl však pobočních zbraní při sobě. Rozhalený kabát a ruce v kapse kráčel zvolna dřevěným můstkem pod kamenný most.
V pilíři as krok od okna stál, vzdor nesnesitelnému parnu, žebrák, zahalen v široký, rozedraný plášť. Když Francouz k němu docházel, vyňal stříbrňák z kapsy a podával
15
ho žebráku. Žebrák se obrátil ku protější straně.
„To je první český žebrák, který nechce od nepřítele ničeho přijmout! – Také dobře,“ zašeptal důstojník a hodil peníz přes zábradlí do vody.
Přikročil pak k oknu a zlehka zaklepal. Marjánka vyskočila a otevřela spěšně malé okénko.
„Už zde?“
„Už.“
„Marjánko, pojď honem sem a pomoz mi!“ zazněl hlas zevnitř.
„Maminka bručí! Dnes večír v devět!“
„Devět? Dobře!“ odpovídal Francouz, usmívaje se své výslovnosti. Okno se zavřelo. Mezi rozmluvou se žebrák ještě hloub v plášť zahalil a nyní o zeď opřen, pomalu se k zemi spouštěl. Sotva dosednul, sklesla mu hlava až na kolena.
Důstojník se po něm ohlídnul, pokrčil ramenoma a kráčel pomalu nazpět ke schůdkům.
16
4
Po úzkých schodech sešel právě jiný francouzský důstojník, když onen k nim došel.
„Odkud? Od své podmostecké krásky?“
„Ano. A vy od své kořeněné?“
„Také ano. Jak pak dlouho bude ještě vaše láska stálá?“
„To nevím. Děvčata jsou jako peníz; každý den v jiných rukou. Víte co, vyměňme si své milenky!“
„Budiž, a můžeme je o tom ještě dnes zpravit. Dorozumění nebude těžké. Jazyku sice nerozumějí, rtům ale ano.“
Rozešli se ve smíchu.
5
Přišel večer. V divém spěchu letěly šedé obláčky po nebi a měsíc jen chvílemi z nich jasně problýskal.
Šum vlnek o pilíř se rozrážejících se stával vždy hlasitějším. A jak ty vlnky tam dole si hrajou, si šeptají a se líbají, tak zde na-
17
hoře hra, šepot a líbání zamilovaných.
Marjánka spočívala v náručí mladého zajatce. Ona šeptala, on si hrál a líbal.
„Nezašustilo zde něco? – Klamala jsem se. – A přece? – Co to tam leží? – Ani se to nehýbe; mne klame stín.“
Ba stín! Noc má tak divné stíny!
Z Nové ulice sem zaléhají odměřené kroky měšťanské hlídky. Kroky se blíží, a čím blíže přicházejí k můstku, tím rychleji se ten divný stín pozdvihuje a narovnává – náhlý skok, mocné buchnutí jako kyjem na člověčí lebku a Francouz leží na zemi.
„Vražda!“ zaúpí dívčí hlas.
Naproti hlídce, jež své kroky zrychlila, letí silný dřevěný kyj. –
Měsíc vystoupil z oblaků. Ten divný stín se proměnil ve vysokého člověka a skok na skok z oblouku ven a přes ostrov.
Dva muži z hlídky, pokřikujíce, co nejrychleji za ním.
18
6
Ten bledý měsíc věru nevěděl, má-li se dnes na zem dívat, nebo ne. Konečně se probral skrz oblaka, porozhlídl se vůkol a zavěsil své mrtvé světlo na vysoký, pod Petřínem stojící kříž.
U paty klečí člověk. Obličej jeho spočívá na dřevě, hlava je obnažena, vlasy divoce rozcuchány.
Zas letí oblak a zahaluje měsíc; – už přeletěl. Snad nechce ten člověk s tou bledou tváří spáchat zpupný hřích? Pracně leze po dřevě vzhůru, jen jednou rukou si pomáhá a druhá jak bezmocně visí dolů a hrozně se klátí. Už obejmul těla a zase dále! – teď snad líbá hlavu ukřižovaného. –
Měsíc je zase za tmavým oblakem a dlouho, dlouho nemůže se prodrat; konečně zase problesknul.
Na jednom rameni kříže klátí se mrtvola. Měsíc už zůstal jasný, až zcela zašel. Měl teď nač se dívat. –
Druhý den našli na kříži oběšence. Znesvěcený kříž byl zanedlouho vykopán a odstraněn. –
19