Z doby Májů (1958)

Josef Barák

Diplomatická verze Ediční verze
Z DOBY MÁJŮ
[1]
Z DOBY
Májů
KRAJSKÉ NAKLADATELSTVÍ OLOMOUC
[5] I [6]
Kříž pod Petřínem
Co dítě jsem často chodíval s matičkou svou na Petřín. Těšíval jsem se, jak se jen dítě těšit může, když konec postu se blížil. O veliký pátek matka svou pouť na Petřín započala, a synáček směl vždy s sebou, buď aby matce, která už tenkráte slabý zrak měla, při štacích modlitby z knihy předříkával, buď aby „s pánem Ježíšem“ křížovou cestu konaje pobožnost v sobě roznícel. Člověk neví, kdy také trnitou cestu nastoupí a potřebuje posilu. A jaká to radost také pro mne! Babičky mne chválily, jak pobožně předčítám, a říkaly si: „Ten hošík je zde vždycky se svou matkou.“ V houfu putovaly s námi, aby si čtení ušetřily a pak že měla má matička tak krásné modlení ve svých knížkách! Když jsem byl s předčítáním u konce, modlila se matka moje ještě nějakou chvíli potichu. Po skončené křížové 9 cestě směl jsem na malé, na Petříně uměle vvstavené návrší a má matička třebas hodinu tu se mnou postála. Já se nikdy nemohl nabažit nadmíru rozkošného pohledu, jejž zde Praha a její rozmanité, krásné vůkolí až tam do té mlhovité, modré dálky poskytuje. Zahleděl jsem se do té nesmírné nepravidelné spousty budov, do těch leskavých bání a věží. Oko vlastně nikde přímo neutkvělo, sladká bolest se mne zmocnila – byl bych celou velkou Prahu ku svým malým prsoum přivinul a nevěděl jsem, proč. Slouchal jsem doznívajícímu sem hukotu, jenž se hlubokému basu nějakého obrovského jezu podobal; naslouchal jsem a slyšel a nevěděl co. – A tam v té šedé, modré dálce musejí stát po skalách ty ztroskotané hrady a zámky, o kterých jsem čítal, a za nimi hned ty začarované paláce, skleněné vrchy a stromy se zlatým ovocem. Když jsem se tam zadíval – – škoda, že matka musela domů a já zde alespoň jednu noc nemohl prosnít! – – Pod Petřínem na cestě, kudy se každý na horu ubírati musí, stojí kaple a na ní vy- 10 obrazen pán Ježíš v zahradě Jethsemanské. Zde každé procesí první modlitby odbývá. Naproti stojí dům a od něho se táhne zeď kolem zahrady a vinice. Asi dvacet kroků výše zahýbá se ta zeď v oblouk a zužuje cestu. Zde jsou dvířka ve zdi a před nimi prý stával za času, když ještě moje matka mladá byla, vysoký, dřevěný kříž. O kříži už ani památky a matka mně vypravovala, proč byl odstraněn. Chci vám to povědít, jak mi to posud na mysli tane.
1 Bylo to ve francouzských válkách. Česká země byla vzdor tomu, že se na jejích polích nesvedlo žádných rozhodných bitev, přece velmi nešťastná. Ti staří lidé div že strachem nemřeli a děti na venkově musely se na několik mil scházet a při stavění šancí pomáhat a ve městech div si prstíčky na plátnech nerozedřely, aby dost šarpie bylo. Mladý a dospělý lid se tam někde venku v říši rval. Zdravých se posud málo na- 11 vrátilo, aby nemuseli hned zas odejít; zato ale přiváželi raněných, zmrzačených dost a dost, kteří proboha prosili, aby je někdo dobil. Tak se to děje, když se lidé nemilujou. – Bylo to k polednímu za parného červencového dne. Po mostě kráčeli dva mladí mužští. Jeden z nich měl oblek civilní a zdál se být řemeslníkem. Byl silný, veliké postavy, tváří červených a neměl-li nějaké skryté chyby, věru div, že ho také na vojnu nevzali. Druhý byl as tétéž výšky, šel však shrben a proto zdál se být menším. Tváře jeho byly vyschlé a vybledlé; vojenský šat ale a v šátku zavěšená ruka ukazovaly dostatečně, kde červenosti svých tváří pozbyl. Vedli se za ruce a často se zastavili; nevím, zda proto, že raněný ještě sláb byl, anebo proto, že se po dlouhé době dnes teprv sešli. „Tolik jsi se mi už o všech známých napovídal a o Marjánce ještě ničeho,“ pravil raněný a hlas se mu chvěl. – Snad je krátce po nemoci. Soudruh neodpovídal.
12 „Antoníne! Proboha tě prosím, odpověz! Umřela?“ Raněný se při těch slovech zastavil a podepřel se o zábradlí, jakoby šla na něho mdloba. Nejspíš nedá ta rána ještě pokoje. Antonín se zakoukal po chvíli do protější strany; náhle se pak k raněnému obrátil. „Víš co, Josefe, je přece líp, když já ti to řeknu, než abys to od jiných slyšet měl. Marjánka je špatná a tobě nevěrná.“ – „Zadrž, nestydatý chlape! Marjánka, jejíhož bratra jsem od vojny tím zachránil, že jsem se sám za něho dostavil, jíž jsem pomáhal živit matku, Marjánka že je – “. Ta rána v ruce musí být strašlivá; bolestí jako bez sebe sklesnul na zem. Antonín, v jehož oku zlost na okamžik byla vyšlehla, rychle padlému pomáhal. – „Přesvědčení!“ „Přesvědčím tě!“
13 2 Na ostrov Kampu vedly dříve s mostu jen úzké zatočené a silně vyšlapané schůdky místo nynějších širokých a pohodlných. Kdo sejde dolů a chce jít do Nové ulice, musí projít pod mostem. V pilíři vpravo stojícím je skoro zároveň se zdí okno, jež světničku, v dutém pilíři upravenou, dost spoře osvětluje. U okna sedělo časně odpůldne děvče. Šilo pilně a když někdy černovlasou hlavičku pozdvihlo, usmálo se dvé roztomile modrých očí v mlaďounkém, as sedmnáctiletém obličeji. U kamen stála matka a utírala nádobí. Bylo ticho. Hodiny hrkly a odbila jedna. „Marjánko!“ „Co poroučíte?“ „Dej si říci, Marjánko, a přijde-li teď zase ten francouzský důstojník, neotvírej okno a nemluv s ním.“ „A proč ne, maminko?“ „Protože se to nesluší. Jsi nevěstou a lidé si už o tobě všelicos povídají. Pomysli si jen, 14 kdyby se o tom Josef dozvěděl! Kdyby dnes nebo zejtra toho Francouze ze zajetí pustili, neuvidíš ho více. Josef je hodný a nezasluhuje toho.“ „Kdo pak mu na jeho hodnosti ubírá! A co je mně po tom, co si baby povídají? Mám už sama dost rozumu. Klepat musejí!“ Matka mlčela. „Kupcovic by se mně čistě vysmála, že mne Francouz nechal a ona že svého sama nechat může, kdy chce. A Josef? Tomu neubyde!“ myslila Marjánka a pohodila hlavičkou.
3 Z Nové ulice vycházel mladý, štíhlý člověk. Byl oblečen v šat francouzských důstojníků, neměl však pobočních zbraní při sobě. Rozhalený kabát a ruce v kapse kráčel zvolna dřevěným můstkem pod kamenný most. V pilíři as krok od okna stál, vzdor nesnesitelnému parnu, žebrák, zahalen v široký, rozedraný plášť. Když Francouz k němu docházel, vyňal stříbrňák z kapsy a podával 15 ho žebráku. Žebrák se obrátil ku protější straně. „To je první český žebrák, který nechce od nepřítele ničeho přijmout! – Také dobře,“ zašeptal důstojník a hodil peníz přes zábradlí do vody. Přikročil pak k oknu a zlehka zaklepal. Marjánka vyskočila a otevřela spěšně malé okénko. „Už zde?“ „Už.“ „Marjánko, pojď honem sem a pomoz mi!“ zazněl hlas zevnitř. „Maminka bručí! Dnes večír v devět!“ „Devět? Dobře!“ odpovídal Francouz, usmívaje se své výslovnosti. Okno se zavřelo. Mezi rozmluvou se žebrák ještě hloub v plášť zahalil a nyní o zeď opřen, pomalu se k zemi spouštěl. Sotva dosednul, sklesla mu hlava až na kolena. Důstojník se po něm ohlídnul, pokrčil ramenoma a kráčel pomalu nazpět ke schůdkům.
16 4 Po úzkých schodech sešel právě jiný francouzský důstojník, když onen k nim došel. „Odkud? Od své podmostecké krásky?“ „Ano. A vy od své kořeněné?“ „Také ano. Jak pak dlouho bude ještě vaše láska stálá?“ „To nevím. Děvčata jsou jako peníz; každý den v jiných rukou. Víte co, vyměňme si své milenky!“ „Budiž, a můžeme je o tom ještě dnes zpravit. Dorozumění nebude těžké. Jazyku sice nerozumějí, rtům ale ano.“ Rozešli se ve smíchu.
5 Přišel večer. V divém spěchu letěly šedé obláčky po nebi a měsíc jen chvílemi z nich jasně problýskal. Šum vlnek o pilíř se rozrážejících se stával vždy hlasitějším. A jak ty vlnky tam dole si hrajou, si šeptají a se líbají, tak zde na- 17 hoře hra, šepot a líbání zamilovaných. Marjánka spočívala v náručí mladého zajatce. Ona šeptala, on si hrál a líbal. „Nezašustilo zde něco? – Klamala jsem se. – A přece? – Co to tam leží? – Ani se to nehýbe; mne klame stín.“ Ba stín! Noc má tak divné stíny! Z Nové ulice sem zaléhají odměřené kroky měšťanské hlídky. Kroky se blíží, a čím blíže přicházejí k můstku, tím rychleji se ten divný stín pozdvihuje a narovnává – náhlý skok, mocné buchnutí jako kyjem na člověčí lebku a Francouz leží na zemi. „Vražda!“ zaúpí dívčí hlas. Naproti hlídce, jež své kroky zrychlila, letí silný dřevěný kyj. – Měsíc vystoupil z oblaků. Ten divný stín se proměnil ve vysokého člověka a skok na skok z oblouku ven a přes ostrov. Dva muži z hlídky, pokřikujíce, co nejrychleji za ním.
18 6 Ten bledý měsíc věru nevěděl, má-li se dnes na zem dívat, nebo ne. Konečně se probral skrz oblaka, porozhlídl se vůkol a zavěsil své mrtvé světlo na vysoký, pod Petřínem stojící kříž. U paty klečí člověk. Obličej jeho spočívá na dřevě, hlava je obnažena, vlasy divoce rozcuchány. Zas letí oblak a zahaluje měsíc; – už přeletěl. Snad nechce ten člověk s tou bledou tváří spáchat zpupný hřích? Pracně leze po dřevě vzhůru, jen jednou rukou si pomáhá a druhá jak bezmocně visí dolů a hrozně se klátí. Už obejmul těla a zase dále! – teď snad líbá hlavu ukřižovaného. – Měsíc je zase za tmavým oblakem a dlouho, dlouho nemůže se prodrat; konečně zase problesknul. Na jednom rameni kříže klátí se mrtvola. Měsíc už zůstal jasný, až zcela zašel. Měl teď nač se dívat. – Druhý den našli na kříži oběšence. Znesvěcený kříž byl zanedlouho vykopán a odstraněn. –
19
II
[21]
Odplata
Ký to lomoz, jaký shon to lidu? stojí věc ta snad za podívání? – „Aj což neslyšíte sousedovy hlasné kletby, otce bědování?“ Oj ten spěch a zvědavé té píle! Mnohý spěchá vpolo oblečen – pomoz bože! – Za šediny na práh otec slabý synem vyvlečen. Otec úpí, ret se bledý chvěje, padá, bídně sotva poklekl: „Ustaň, ustaň! k hrobu pomsta stíhá, dál i já jsem otce nevlekl.“ 23
Myslivec
Dle německého motivu
Stojí v lese myslivna a v ní paní sama: „Aj pan hrabě jede k nám, co to bude s náma?!“ – Jede hrabě lesem zpět, koně k spěchu honě, potká ho v tom myslivec, zastaví mu koně. – Jede lesem cizí pán, neuvěří zraku – bílé kosti leží tu na hraběcím znaku. 24
U vidění*)
Byla paní u vidění, oblékly ji v rubáš lněný, položily do komory, uzavřely na závory, a při zvonů znění zrána bude paní pochována. – Ve světnici manžel sedí, smutně na své děti hledí. Jsou jak ptačátka neblahá vyhozená z hnízda nahá, jako v podzim mladá růže, která pro mráz kvést nemůže. *) „Byl u vidění“ užívá se na mnohých místech Čech „byl zdánlivě mrtev“.
25 „„Nebude tam matce zima?““ – „Nezná mrazu, kdo tak dřímá.“– „„Otče, v komoře cos praská.““– „Leda myška někde mlaská!“– „„Otče, v komoře cos klepe!““– „Vrabec to snad v okno tepe!“– „„Otče, vždyť tě matka volá!““ „Dítě, důmněnka to holá!“ V komoře to volá, buší: „Spaste lidé moji duši!“ A za ránou zase rána: „„Za živa jsem pochována!““– Ze komory služky vedou nebohou svou paní bledou. Bledá tvář, jak chrpa ústa, vypouštějí slova pustá. 26 „„Vítám, ženo, bohu chvála, že jsi zase z mrtvých vstala!““ Na svém loži paní sedí, němě ku podlaze hledí. „„Otče, zůstaň stát před námi, já se, otče, bojím mámy!““ „Modlete se, bohu chvála, že vám matka z mrtvých vstala.“ „Byla jsem jen u vidění, strašlivé jsem měla snění. Viděla jsem muka boží, pro ty, kteří cizoloží. Ve dne nazí v ostrém hloží, v noci na ohnivém loži. A když z lože oheň prská, tu druh druha plamem mrská.“ 27 Ani slova víc nehlesne, na lože zpět mrtva klesne. A při zvonův znění zrána, byla přece pochována. 28
Zjevení
Ve jasném snu jsem kráčel lesinou, zahalen byl jsem v roucho putovnické a přilbou měl jsem hlavu pokrytou, na prsou silné brní bojovnické. Aj kráčel z vlasti jsem v ten šírý svět, chtě vlasti dřívější již sbohem dáti a novou sobě někde vyhledati. Na lících mých byl první jara květ a v žilách rozkvašenost burácela – mne touha po cizině ztrmácela, hledal jsem mladé touze odpověď. Vesele kráčel jsem skrz lesnaté ty kraje, na zpěvných rtech svých bujné písně maje a na mysli již nové blahé ráje. Vtom náhle staví krok můj divná zář a přede mnou tu jasná žena stojí, nad slunce lesknoucí je její tvář, že zrak se v tvář tu ponořiti bojí. 29 „Stůj, smělče, kam zalétáš s touhou svou! Nepatříš sobě, patříš vlasti svojí, ty patříš matce té, jak bratři tvoji! Aj káže-li jít cestou tobě trnovou, a káže-li, bys mladou složil hlavu svou, a káže-li, bys umučit se dal, nuž budeš kráčet bos a zkrvácen dáš život té, jižs matkou nazýval.“ A podivný mne náhle ovál vzduch, jak posvěcen rozjasnil se můj duch a jako u vítězství krok můj spěchal zas ku krajům – vždyť pravil mně můj duch, že v nich jsem přece svoje srdce nechal. Mně bylo v posvátném tom okamžiku jak nad bol vznešenému mučedníku, horoucí plamen se v mých prsou zňal a byl bych milerád svou hlavu sňal, bych drahé vlasti ji co oběť dal. 30
III
[31] Jarní písně mrzutého
1
Už jaro zde, jenže se ještě Už jaro zde, jenže se ještě
 jak malé dítě zimou třese, a nožka – slunce papršlek – je bázlivě v kraj pustý nese. Zde sedím mrzut v světnici a nevím, což už venku kvete, myšlének lonských hejno mne svým pozdním mrazem ještě hněte. A nevím, co těch myšlének nedomyšleno ve hrob kleslo, a co z nich květu opadlo, a co z nich ovoce přec neslo. A nevím, zdaž si myšlénky mám nově z jara odchovávat, a na podzim zas za živa i svým se srdcem pochovávat. 33 Ba věru, mne už zmrzela myšlének bujná, divá cháska, a mrzí mne už jara květ, ba mrzí i ta stará láska.
2
Nač dubnem pestrý máje čas Nač dubnem pestrý máje čas
 tak s túžným srdcem spěcháme, vždyť duben klame, my pak se tak rádi klamat necháme! Dopůldne slunce papršlek mé srdce chladné naladí, a odpůldne zas sníh a déšť mou horkou lebku ochladí.
3
Chtěl jsem srdce pohrobiti Chtěl jsem srdce pohrobiti
 utrpením zkažené – nad lidstvem si zoufající, neláskou až zmražené. 34 Nahlednu tam naposledy, nežli dojde k loučení – aj ty zvučky jarné milé, jako včelek bzučení! A tam na dnu v srdci svadlém jarní květy mlaďounké – kdož ví, nemůže-li býti ovoce z nich slaďounké! A jak Bůh jen dětem kvůli šetřil města Ninive, tak i já pro mladé květy zdržel blesky ohnivé.
4
Oknem lehký větérek Oknem lehký větérek
 list v mé knize převracuje, přeučené systémy lehkovážně vyvracuje. 35 Chceš snad, bych si vyšel s ním, kde se v jarním slunci sloní, po pláni kde daleké se jak hravé děcko honí. Dobrá! půjdu za tebou, milý větérku, můj hravý! Až tě v pláni dohoním, vypiju tě na své zdraví.
5
Dej sem ruku, přírodo, Dej sem ruku, přírodo,
 půjdem spolu na procházku, já ti vyznám milerád omládlou svou k tobě lásku. Ty zas vylič k zábavě lidí pošetilou chásku, nebudu se zlobit víc; vždyť jdem spolu na procházku. 36
6
Po planině větérek Po planině větérek
 holé keře profukuje, v strachu travou fialka modrým očkem prokukuje. A já kárám každý květ, že tak dlouho nepřichází, vždyť mně jarní radosti rozmar zlý víc nepokazí.
7
Jak dlouho trval země boj, Jak dlouho trval země boj,
 než krev jí ztuhla v skály, jak dlouho, nežli hlavy skal se v květy rozesmály. A moje srdce měnivé, jež ztuhlo v lonské tísni, zas jarem novým roztálo a rozsmálo se k písni. 37
Mrtvé lásce
1
Zdálo se mi děvče býti Zdálo se mi děvče býti
 bílou polní lilií, která po prvé se láskou – vlastní vůní opíjí. Zdálo dcerou lásky samé, zdálo perlou z podmoří – jenže často lesklá perla vlastní matku umoří.
2
Kol divý pláč a truchlý zpěv Kol divý pláč a truchlý zpěv
 a kněz už vchází do dveří, a moje mysl zmatená – ta tomu ještě nevěří. 38 A přece ví, že slunce mně dřív nežli jiným zachází, a dnes co krásně vykvetlo, mně zejtra mráz zas omrazí; a o lásku když žebral jsem, žebrácká hůl se zlámala, a v okamžiku posledním mne každá naděj zklamala.
3
Tys plakala, že jsem Ti kdys Tys plakala, že jsem Ti kdys
 cit všechen odepíral, když v rukou svých jsem ruku Tvou bez odpovědi svíral. A vidíš, kdybys měla cit, zdaž bys zde mohla ležet a trpět, že mně mrtvých mráz můž živým srdcem běžet? A když jsi nad máj rozkvetla, jak v posměch lidem stonat? a když má láska nejkrasší, jak v posměch mně pak skonat? 39
4
Jen jednou jsem ji políbil – jak málo je to muži! – Jen jednou jsem ji políbil – jak málo je to muži! –
 a tenkrát měla rubáš už a v ruce bílou růži. Jen jednou jsem ji políbil a to už v chladné čelo, tak chladné, že se v duši mé i citův poupě chvělo. Dost dávno tomu, ret však můj se ještě chladem třese, a ještě duše v klíně svém to zmrzlé poupě nese, a ještě mne to ve snách mých jak jasný led studívá, a nebyl to přec smrti strach, spíš její radost divá. Jen jednou jsem ji políbil a prsa mně to úží – vždyť tenkrát měla rubáš už a v ruce bílou růži. 40
5
Ba mezi divy ve světě Ba mezi divy ve světě
 smrt největší je div, kdo nikdy nezřel mrtvolu, ten nebyl nikdy živ. A kdo zas zřel svou lásku mřít a zřel ji pohrobit, aj tomu líp, by přišel kněz jej vposled pokropit. 41
Tvé oko
1
Ze tvého očka fialka Ze tvého očka fialka
 se udivená dívá, že kolem pusto, slavík že jí samotné jen zpívá. Ba samoten je ten tvůj květ a dlouho tak do máje a přec v něm celé jaro zřím a budoucí tvé ráje.
2
Tvé oko je tak nevinné Tvé oko je tak nevinné
 jak první v ráji chvíle – svět už má málo takých chvil – Bůh chraň tě, dítě milé! 42 Svět obrazy své vábivé ve modrost oka kreslí – Bůh chraň tě! – mnoho dobrého už v světě k hrobu nesli.
3
Věř jen, oko nevinné, Věř jen, oko nevinné,
 věř jen ve přísahy, kdybych tě i oklamal, budu přec ti drahý. Pomyslíš si přece pak, když se zrak i zkalí – „Vždyť ty věrné oči mé též ho nezklamaly.“ 43
Ohlas písní Mrtvé lásce
1
Starou píseň lásky Starou píseň lásky
 též jsem přezpíval, a teď na své zpěvy jsem se zadíval. Divno, co můž člověk všechno prostonat, jaké doby žalu zpěvem překonat! Kdybych sám byl bolest v řádky neměřil, věru bych to vlastním písním nevěřil. 44
2
Což se lidé starají, Což se lidé starají,
 co se v písni skrývá? jen když verš jim plynně jde, když se lehce zpívá! Veršíku můj, svižně jdi, máš tak měkkou cestu po krvavé silnici k slzavému městu!
3
Stojí černý pahorek, Stojí černý pahorek,
 na měn bříza bílá a pod břízou tichý hrob, v hrobě moje milá. Dal jsem všechnu radost svou pod rubáš své děvy, za to z hrobu vyrostly nejkrasší mé zpěvy. 45 Vyrostly jak bujný strom – ovoce má krásné – uvnitř popel, prach a smrt, zevnitř barvy jasné. Zevnitř krásné červánky ve večerním třpytu, uvnitř hrob a popel v něm z vroucích druhdy citů.
4
Padl déšť, a vichr teď Padl déšť, a vichr teď
 po polích zas věje – moje oko plakalo, teď se zase směje! Směje se, že zapomněl jsem už svoje tísně, že jsem s nimi zapomněl šťastných dob své písně. 46
Písně přátelské Věnováno Josefu Sklenářovi
Už zvadla růže lásky mé, Už zvadla růže lásky mé,
 snad byla příliš časná; však v srdci, žití zahradě, mně zbyla lilje krásná. Ta lilje jest mé přátelství, mé k tobě, drahý druhu; ty zbarvíš lilji láskou svou v rozkošnou, růžnou duhu. 47 *
Přátelství krásné v prsa má Přátelství krásné v prsa má
 svou lilji uložilo, a mně se v prsou stísněných zas léto rozložilo. A rád bych létu milému teď květem lásku splácel, až bych jak mnohá květina se v květu vykrvácel. *
Přemnohá srdce samotná Přemnohá srdce samotná
 už v světě šírém stála a, lásky chudí sirotci, si v koutku zaplakala; a mnohá zase při první své lásce touhou zašla, a mnohá už se rozešla dřív, než se byla našla. 48 *
Mně slabost divná lije se Mně slabost divná lije se
 ze srdce po všem těle, jsem rád, že mnohý pevný dub mně slouží za přítele. Kol něho slabé větve své mé srdce věncem stáčí, a spokojí se, když je dub jen svojí rosou máčí. *
O vyslyš mne, můj příteli, O vyslyš mne, můj příteli,
 mám malou prosbu k tobě, jen malou oběť žádám si v rozhodné žití době. Jen malou oběť, pramalou, a chci se tiše chovat – a dovol jen, bych zcela směl ti život obětovat! 49 *
To má je kletba jediná To má je kletba jediná
 a klam to mého žití, že žádám povždy od přátel sám Bůh ví! jaké city. Že srdce mé pak v příteli vždy cizince jen vidí, a oko vlhne, srdce mře a ret se vyznat stydí. *
Jsem pustý piják, pitím jsem Jsem pustý piják, pitím jsem
 už prohrál mnohé sázky, chci věčně plnou, plnou číš, ba věčně plnou – lásky. Tu lásku plným douškem bych rád z vašich srdcí píval, a abych mohl věčně pít, zas vlastní krev v ně vlíval! 50 *
Též já jsem v žití obdržel Též já jsem v žití obdržel
 už klamu plnou míru, však nevyrvaly klamy ty mně z srdce moji víru. Jenže mé srdce nadlouho pak tobě pozastesklo, a jako lístek po bouři se dlouho v slzách lesklo. *
K tak mnohým tvářím tisknul jsem K tak mnohým tvářím tisknul jsem
 svou touhou rozohněnou líc, tak mnoho přátel dáno mně – a hledal jsem jich ještě víc. A bez přestání, nocí, dnem jsem nové bratry hledával, a bylo mně, jak bych si sám plačící lidi k pohřbu zval. 51 *
Když na smrt někdy pomyslím, Když na smrt někdy pomyslím,
 mráz děsný tělem běží; hrob bývá příliš hluboký, a člověk sám v něm leží. Až umru, bratří milení hrob sami vykopejte; bych lidem přece blíže byl – jen v mělký hrob mne dejte. 52
Za noci
Pak klidně dál zas světem širým chodí, a lesky hedvábné své v svatých vodách brodí, a připutuje-li kde ku hřbitovu, pokropí tiché spáče květných rovů! – Jan Neruda
1
MOJE HVĚZDY
Za noci, za temné noci zplanou v nebi hvězdy zlaté, mezi nimi také hvězdy Sudičkami pro mne zňaté. Sudičky ty moje hvězdy navlékly na černou šňůru, a za noci, temné noci hodily je k hvězdám vzhůru. Ale že přec hvězd těch zlatých trochu málo pro mne vzaly, zůstal temný pruh vždy temným – darmo kvězdouhvězdou zakrývaly. 53
2
JEN JEDNOU ŽÍT!
Což jsem bloudívával po luhu a háji, bych ty víly našel, o nichž lidé bájí! Což jsem přával sobě, bych je potkal v luhu, aby zajaly mne do šílených kruhů! Aby hrály se mnou, až bych tiše zesnul, aneb uštván plesem mrtev k zemi sklesnul! 54
3
NOČNÍ TICHO
Nemohu to chápat, že za tiché noci vždy se mohla v srdci divá bouře zmoci. Že když všechno pevně kolem mne už spalo, klepající srdce v divý rej se dalo. Že když druzi blaze snili v noční době, bylo mně tak teskno, jak živému v hrobě. 55
4
PŘEDTUCHA
Povídají, bledý měsíc za noci když světem chodí, že své bledé, lesklé pršky vždycky v svatých vodách brodí. Že své bledé, lesklé pršky vždycky v svaté vodě ztopí, že tou vodou na hřbitovech víčka ztichlých bratrů skropí. Proto je mně také vždycky ouzko tak, když měsíc svítí, a když chladná moje ruka na čele pot mrtvý cítí. 56
5
ZA NOCI BOUŘNÉ BYL JSEM NAROZEN
Za noci bouřné byl jsem narozen a vřele přál bych sobě, bych, až se k smrti budu ubírat, ve jasné zemříti směl denní době; směl zemřít maje ránu ve prsou, hlubokou krásnou ránu, již jsem si vydobyl pomáhaje svým bratrům k radostnému provždy ránu. Za noci bouřné byl jsem narozen a vřele přál bych sobě, bych, až se k smrti budu ubírat, ve jasné zemříti směl, volné době!
57
Mrtev
1 1
 Jen jeden strůmek kvetl mně, a ten mně podetnuli; jen jednou lávkou chodil jsem, a tu mně přeseknuli – jen jednu píseň uměl jsem, a tu už zapomněli – vždyť sotva sobě v druhý den, že žil jsem, připomněli! 2 2
 Ach, poslední má hodina jakž byla krásna – krásna! tak zvučna jako stříbra hlas, jak slunce samo jasna! 58 Bol všechen se mne oprchal, já byl jak pršek světla, a tělem tiše, slaďounce smrt růžová rozkvetla. 3 3
 Já umřel, pochovali mne v překrásné máje době, a v krátku hustá vyrostla, ba vyrostla a zakvetla travička na mém hrobě. Však dříve, než ta travička vyrostla porosená, dřív byla věru mezera, mnou zůstavená, citelná už v srdcích vyplněna. 4 4
 Jak jsem se zasmál potají při pohřebním svém zpěvu, když kolem všude lásky dost a nikde – nikde hněvu! 59 Když všichni jenom chválili a nikde slova hany – jak se mnou světa skvosty už by byly pochovány! 5 5
 Tak krásně vesnil jsem se v smrt, však procitnul jsem brzy – ach, jak mne živá skutečnost, jak mne ten život mrzí! Jen v myšlénkách mít štěstí vždy, jen ve snu mrtev býti ach, žeť nemožno v krásném snu už pro věk, pro věk dlíti! Zas cítím, že jsem živ, vždyť zas své cítím dobře chyby, vždyť vidím zase přátel kruh, a slyším – jejich sliby! 60
Venku hudba
Venku hudba skočnou hraje, mladá chasa s sebou kráčí, noha bujně zveselena bujným, skočným zvukům stačí. Vedle mne za tenkou zídkou plné tváře, modré oči podle taktu hudby venku vesele se kolem točí. Jenom já zde tiše sedím, slyším bujnou, zvučnou píseň, nevím, zvučí-li v ní radost nebo hrobová má tíseň. Moje srdce v prsou skáče, až zavlhly zmdlené oči, a má hlava, mdlá ta hlava v báječném se tanci točí. 61
Zvadlá růže
Jak mnoho květů ve světě, jak mnoho plných růží, že se při jejich zápachu až mladá prsa úží! O blaze tomu, směle jenž svou rukou po všech sahá – jak šťastný jest, kdo směle jde, jak nešťastný, kdo váhá! Kdo štěstí skromně zakotvil v květ jediné jen růže, jakž, když mu náhle uvadne, své štěstí chránit může? Aj tomu může slza jen zas rozpěnit krev zchladlou, když otevře své modlitby a zří v nich růži zvadlou. 62
Naše staré písně
Otevřely stavěké se hroby, a z nich místo starobylé plísně vyřinou se mocně dávné písně, – zpěvní svědkové to zašlé doby. Zpíval národ! – Jeho jaré zpěvy zachovaly obraz dávné síly, mužův ráznost, bolnou něhu děvy, – jsou jak otcové a matky byli. A teď lid náš v zpěvu dostonává; jeho píseň bolův svět je celý, jeho píseň však též rozveselí toho, jehož pláč už dokonává. Doplakali jsme a doželeli, odvrhli jsme stavěké své tísně, mocně, jaře, otcové jak pěli, nové zaznějí zas lidem písně. 63
Má píseň
Kdybych si zrak snad vyplakal, toť housličky bych vzal a potáh strunou hedvábnou a světem se pak dal. Teď dáno mně, jak pěvcům všem, jen polovičné světlo, že zřím, co jiným rozkvetlo – a mne co vždycky hnětlo. A zpěv můj zná jen ctnosti půl a polovičné chyby, a přec ten polovičný zpěv se mojim bratrům líbí. Však kdybych nezřel ten váš skvost a struna zapěla, toť by vám bratří píseň má pak srdce rozchvěla. 64
IV
[65] Drahé vlasti
1
Můj sluch je kouzlem divným opojen, Můj sluch je kouzlem divným opojen,
 když slyším čarovné to tvoje jméno, zrak leskne se a krev se rozohní, a v prsou celé moře rozvlněno! Aj to jsou lásky známky vděčné! Tu jedinou znám ještě s žitím pásku, žít lásce stejně s žitím vlasti své, pro vlast-li umru – umru pro svou lásku.
2
Co láska a co lidská ctnost Co láska a co lidská ctnost
 a jak jí lze dosíci a svoboda co znamená, vše vím a mohu říci. 67 Však nevysvětlím, co je vlast, ač jmeno stříbrem zvoní, já cítím jen, že vlast ta jest, že mohu umřít pro ni.
3
Já mimo vlast jen třtinou jsem Já mimo vlast jen třtinou jsem
 bez kořenů a síly, já z vlasti hnán jsa – bylo mně jak ve poslední chvíli. A kdyby země ostatní i širým rájem byla, mne by co těsná rakev přec znenáhla udusila.
4
Mně jest, jak bych byl otcem tvým, Mně jest, jak bych byl otcem tvým,
 o drahá vlasti má, a životem tě chránil svým, o krásná vlasti má! 68 Já třesu se, když podřímneš, a střežím každý sen, by nespatřil tě zkalenou náš bílý, nový den.
5
Jak rád v tvém stínu vnadícím, Jak rád v tvém stínu vnadícím,
 posvátná lípo, dlím, vždyť naslouchaje zvěstům tvým aspoň se pomodlím. A modlím se, by přišla bouř a mocných větví šum, by zapěl písně z dávných dob nám slávy dědicům!
69 Doslov
Jsou dva Máje, dva slavné mezníky české literatury: Máj K. H. Máchy r. 1836 a almanach Máj r. 1858. Není větší české básně před březnem 1848 než svazeček Máchův, málokdy se mládí tak výbojně dralo do života jako v almanachu Máj – snad až v dobách Devětsilu. Obojí Máj je pýchou naší kultury, ale nebylo tomu tak hned. V proslulém dopise Vinařickému z 13. 5. 1836 napsal Čelakovský: „Mně se všecko zdá, že Máj letošní (studený) mstí se na nás, že tak šibeničnicky bylo o něm zpíváno. Nešťastný básník i s celou svou romantikou! Kozla nám po ní, ještě ovoce a tedy i víno – blaho básníků – jak slyším na všecky strany pomrzlo. A také okurky – jsou všecky ty tam! Z té zkázy vznikne hlad, a z hladu pojde mor, ten všechen vyhubí, co živý bude, tvor. 71 To jsou plody hrozného byronismu...“ Docela obdobným vtipkováním končí též Helceletův posudek almanachu 1858: „A tak má tento Máj tak málo opravdu poeticky hřejivých a světlých výhledů, jako nás opravdový náš máj v přírodě potěšil skrovnými paprsky slunečními“. Po sto letech nás almanach Máj rozhodně zahřívá více než současníky. Ale po vydání obou Májů zazněly ještě drsnější tóny. J. S. Tomíček si získal nesmrtelnost charakteristikou Máje: „jeho báseň jest škvára, která z vymřelé sopky vyhozena mezi květiny padla“. Také Helceletovi náleží kousíček věčné slávy za to, co napsal v dopise Hanušovi: „ten almanach český je hnusná holota“. Dnes se mluví o Máchově Máji i o almanachu z jara 1858 jinak. Do všech příruček se dostal výklad o účasti B. Němcové a K. J. Erbena na almanachu, historie, jak tu debutovala K. Světlá. Celé mladé pokolení dostalo v literární historii jméno po almanachu a stále vzrůstající sláva májovců padá zpět na svazek, kterým vstoupili do literatury. K půlstoletému výročí pořídil 72 L. Quis věrný přetisk slavného almanachu, mnoho se psalo o počátcích májovců, ale nedá se říci, že by po dalších padesáti letech od jubilea 1908 stál almanach a vůbec nástup májové družiny v plném světle vědeckého poznání. Nejhůř je na tom redaktor almanachu, muž, kterého sám Neruda nazval „praporečníkem mladých literátů, kteří vesele a odvážně začali budovat novou dobu“. Jde o Josefa Baráka. Pod Barákovým jménem vyšla v almanachu 1858 povídka Kříž pod Petřínem, v dalších ročnících Máje a v jiných dobových almanaších, kalendářích a časopisech několik cyklů básnických i samostatné básně, zvláště epické. Poslední cyklus básní podepsaných Barákem vyšel v almanachu Máj na rok 1862 (objevil se u knihkupců v listopadu 1861) a pak jak když utne, jméno Barákovo mizí z dějin české poesie. Je to jedna povídka a přes padesát básní, které jsou co nejtěsněji spjaty s historií Májů 1858 -1861. Jakmile vyšel poslední, čtvrtý ročník almanachu, umlká nadobro redaktor prvního Máje. Chceme-li uctít pa- 73 mátku bouřlivého vpádu mladých do české literatury na jaře 1858, nemůžeme to učinit ničím vhodnějším než sebráním a vydáním díla, které nese jméno Barákovo. Velké období české poesie na začátku dvacátých let našeho století je nejčistěji vtěleno do díla J. Wolkra, právě že básník umřel a jeho odkaz je uzavřen do let 1920 -1924. Barák sice umřel až r. 1883, ale pro českou poesii přestal existovat koncem r. 1861 – právě v okamžiku, kdy se rozpadla soudržnost májové družiny a kdy almanach Máj byl vystřídán satirickým almanachem April (1862). Pod Barákovým jménem máme, abych tak řekl, Máj nejautentičtější, Máj divoký, neučesaný, Máj ohnivý a planoucí. Toto podivuhodné dílo vydáváme, abychom je připomněli po sto letech čtenářům a abychom znovu zdůraznili potřebu ujasnit problém autorské identity. To, co víme o Barákovi z jeho vlastních vzpomínek a odjinud, málo podporuje představu, že by byl schopen napsat tak výjimečné básně a tak odvážnou povídku. Naopak mnoho okolností nasvědčuje domněnce, že za Ba- 74 rákem se skrývá jeho důvěrný přítel J. Neruda, že domnělý podivuhodný básník Barák je jakýsi radioaktivní isotop závratné tvůrčí potence Nerudovy. Tato publikace nechce a nemůže řešit složitý literárně vědný problém autorství, je edicí díla, které je významné v každém případě, ať je napsal Barák, ať ve skutečnosti Neruda, ať třebas oba přátelé společně. Osobně se kloním k názoru, že Barák poskytl pro povídku a básně celkem jen jméno, že všechna poesie v nich je majetkem J. Nerudy, ale nemíním tento názor zde dokazovat. Již to je však pozoruhodné, že přítomnou edici bylo možno uspořádat podle osnovy Nerudových Knih veršů, že se jejich trojdílná komposice sama vnucovala: verše výpravné, verše lyrické a smíšené, verše časové a příležité. Nelze zatím čtenáři dát jistotu, čí verše v této edici čte, zda Barákovy či Nerudovy, mohu se jen zaručit, že čte básně tak májovské, jak jen možno. Řekl bych navíc, že tu byly všechny podmínky k literární mystifikaci, Barák byl opravdu v kritické době 75 1858-1861 Nerudův alter ego. Obě rodiny pocházely ze Zásmuk, Barák byl neodlučným druhem Nerudovým v literatuře, novinách i v soukromém životě. A Barák byl, ať soud o jeho možnostech tvůrčích dopadne jakkoli, opravdu „praporečníkem mladých literátů“, jeho zásluhy o Máj jsou nesporné. B. Němcová psala Bendlovi 25. 5. 1858: „Barák je redaktor dle jména a že dal na to 400 f co zase Domenikus (to je nakladatel, který vydal Máj) na se vzal“. Barák prostě hmotně zajistil vydání Máje, ačkoli sám byl proletář. Dostal se pro svou obětavost do tísně, Neruda bystrým okem pozoroval jeho starosti: „... není ale bohužel peněz ani na procházku za bránu a kdyby jich bylo, dal bych je příteli B., jenž propůjčenými nám penězi na Máj nyní do strašlivých nesnází se dostal. Chudák už celý starostmi sešel a div bude, když bez utrpení morální nebo fysické škody vyvázne. Dívám se na něj sám, on se mně, ne sice nápadně, ale přece pro mne zřejmě vyhýbá, protože ví, že ho nejlíp ze všech znám“. Tak píše Neruda Fričovi 26. 3. 1859.
76 Jak býval Neruda neurvalý, tak dovedl být nesmírně vděčný. Almanach Máj znamenal pro něho velmi mnoho, nemohl necítit hluboký závazek k „praporečníku“ Barákovi. Básně, které pravděpodobně Neruda půjčoval Barákovi na jeho jméno, mohly být kromě jiného i splátkou dluhu za Barákovu nezapomenutelnou pomoc při vydání Máje. Ke konci téhož dopisu Fričovi píše Neruda zase o svých redaktorských nebo spoluautorských trampotách s Heydukem a též s Barákem: „Ne – Opeřence fedruju, jsou ale tak nízcí a hloupí, že musím vše za ně dělat – škoda práce! – Heyduk tiskne už své mnou prohlédnuté a místy valně olepšené básně, po něm přijde Barák“. Při nejmenším tato věta dokazuje, že Neruda měl podíl na konečném znění básní, které vycházely pod Barákovým jménem. Ale dá se soudit, že Neruda předem zastírá stopy, že přiznává Fričovi svůj podíl na textu Barákových veršů, aby mohl zatajit celkové své autorství. Je otázka, kam se nakonec přikloní názor literární vědy, zda k formulaci „valně olepšené básně“ či k drastičtějšímu vy- 77 jádření „musím vše za ně udělat“. Snad Neruda Heydukovi básně „olepšoval“ a za Baráka „vše udělal“. Zdá se, že úkol odkrýt úpravy Nerudovy u Heyduka bude zvlášť těžký. Je – kromě jedné dvou básní – dobře možno si představit Nerudu jako autora veršů, které se 1858–1861 objevovaly pod jménem Barákovým. Ale u mnoha z těch básní jsme zaraženi rozporem mezi básnickým textem a Barákovým podpisem. V jedné básni jde o přímou soutěž s Nerudou. Nejzávažnějším básnickým příspěvkem v almanachu Máj 1858 byla Nerudova skladba O Šimonu Lomnickém. Ad. Heyduk vzpomínal po půlstoletí, jak v přípravách na vydání almanachu Frič ohnivě recitoval právě tuto báseň: „Nadšený náš přítel pokračoval v předčítání bez únavy a neodpočal ani chvíli poněkud delší ani tam, kde to při 6 oddílech básně dobře a klidně učiniti mohl“. Dojem na účastníky byl strhující: „Po skončené četbě byli jsme všichni mile rozjařeni a gratulovali jsme Nerudovi i Fričovi, tisknouce jim ruce“. Také u čte- 78 nářů a kritiků vzbudila Nerudova báseň nejsilnější rozruch. Byla to tedy odvaha vzít z pátého oddílu památné básně motto pro cyklus Za noci, otištěný za dva roky, v almanachu Máj na rok 1860: Pak klidně dál zas světem širým chodí, a lesky hedvábné své v svatých vodách brodí, a připutuje-li kde ku hřbitovu, pokropí tiché spáče květných rovů! – O odvahu by konečně nešlo, ale k zamyšlení nutí fakt, ze Předtucha, čtvrté číslo cyklu Za noci, je variací na Nerudovy verše vzaté za motto, variací velmi rafinovanou a zřejmě vítěznou – čtenář se může přesvědčit. Přehrát Nerudův motiv z r. 1858 po dvou letech ve vyšší rovině je výkon, před nímž je nutno se poklonit. Kloním se k podezření, že Nerudu z r. 1858 nemohl překonat nikdo jiný než Neruda z r. 1860. Záhadný autor básní podepsaných J. Barákem neprokázal své sebevědomí pouze tím, že si troufal měřit síly s vrcholným Nerudou. Opovážlivě pochybuje o náročnosti čtenářů, urážlivě mluví o malosti doby: 79 Teď dáno mně, jak pěvcům všem, jen polovičné světlo...
Čtenáři se dají lehko uspokojit, zatleskají i „polovičnému zpěvu“. Autoru se protiví věčné kompromisy, chtěl by dojít na konec, k úplnosti života a tvorby. To známe u Nerudy, od Divokého zvuku k 32. číslu Písní kosmických:
chtěl bych za cenu života procítit slunečnou píseň!
Ale odkud by se ten intransigeantní postoj vzal u Baráka? Máme zprávu, že současníci byli podmaněni zvláště básní Za noci bouřné byl jsem narozen, básní, která následuje po Předtuše a uzavírá cyklus Za noci. Není ten obdiv neoprávněný, je to skvělá báseň, předzvěst závěru Zpěvů pátečních Jen dál. Není nejdůležitější otázka, kdo to o sobě říká, že byl narozen „za noci bouřné“, v každém případě básník, který nebude zapomenut. Jeden duchaplný literární historik upozornil, 80 že „bouřná noc“ má osobní a reálný přízvuk. Který básník se skutečně narodil v bouřné noci? Barák je také pražský rodák, narodil se ve Spálené ulici 25. ledna 1833, kdežto Neruda, jak známo, se narodil v noci 9. července 1834. Není-li klíčový verš „Za noci bouřné byl jsem narozen“ pouhým slovním obratem, pak se jeho autor pravděpodobně narodil 9. července 1834. Určitě to byl básník. Jsou dvě možnosti: buď se prokáže, že Barák byl básníkem, který po čtyři roky stačil Nerudovi a dokonce jej nejednou předbíhal (jako v básni Za noci bouřné), buď přepíšeme u těch překvapujících básní jméno Barákovo na Nerudovo. Zatím se můžeme těšit tímto podivuhodným souborem „z doby Májů“. Připravil jsem tento soubor – s pomocí kol. Evy Komárkové a Jiřího Opelíka – při osmdesátých narozeninách svého otce. Kladu mu ohnivý květ Májů doprostřed jeho sedmnáctého lustra. Oldřich Králík. V Olomouci 10. ledna 1958.
81 Ediční poznámka
Texty této edice otiskujeme podle původního znění:
I. Kříž pod Petřínem – Máj na rok 1858, str. 196-204.
II. Odplata – Obrazy života 1859, str. 1. Myslivec – Obrazy života 1859, str. 1. U vidění – Obrazy života 1859, str. 151. Zjevení – Českomoravská pokladnice 1862, str. 30-31.
III. Jarní písně mrzutého – Lumír 1858, str. 440-441. Mrtvé lásce – Lumír 1858, str. 631-632. Tvé oko – Dalibor 1858, str. 27. Ohlas písní Mrtvé lásce – Obrazy života 1859, str. 151. Písně přátelské – Máj na rok 1859, str. 253-256. Za noci – Máj na rok 1860, str. 348-351. Mrtev – Růže 1860, str. 99. Venku hudba – Dalibor 1859, str. 81. Zvadlá růže – Českomoravská pokladnice 1860, str. 30. Naše staré písně – Dalibor 1860, str. 269. Má píseň – Dalibor 1860, str. 261.
IV. Drahé vlasti – Máj na rok 1862, str. 243-245.
Texty jsou podány podle zásad edice Nerudových Básní v Knihovně klasiků.
Básně s Barákovým jménem byly souborně otištěny dodatkem k Vzpomínkám Josefa Baráka, Praha 1904 (tam i autobiografický začátek Kříže pod Petřínem), dále v Arbesových Literariích. Praha 1954. Kříž pod Petřínem byl znovu přetištěn teprve v Hostu do domu, březen 1956. Z nové literatury o problému autorství Barákových básní: O. Králík, Neruda a Barák, Sborník VŠP Olomouc, 1956. O. Králík, Neruda nebo Barák? Literární noviny, 1957. F. Vodička, Ještě jednou: Neruda nebo Barák. Literární noviny, 25. 1. 1958.
[82] Vydáno k příležitosti II. Wolkerova Prostějova Z DOBY MÁJŮ K jubileu almanachu Máj vydalo v dubnu 1958 Krajské nakladatelství v Olomouci jako svou dvaatřicátou publikaci. K tisku připravil a doslov napsal Oldřich Králík. Obálku, frontispice a typografickou úpravu navrhl Radoslav Kutra. Vedoucí redaktor. Vladimír Přikryl. Odpovědný redaktor Milan Blahynka. Technický redaktor Věra Večeřová. Povoleno č. Kult/1134/58/Sž – R 006808.
Písmem Baskerwille vytiskly Středomoravské tiskárny, n. p., provoz 03 v Přerově. Litografii vytiskl Josef Hrachovec, Praha. Papír bílý ofset 86 x 122 cm. Text básní AA, doslov 0, 30 AA. Náklad 300 výtisků. Vydání první. Cena brož. výtisku Kč 29,30.
E: lk + lp; 2002 [83]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Krajské nakladatelství, Olomouc; Králík, Oldřich; Středomoravské tiskárny
(K jubileu almanachu Máj vydalo v dubnu 1958 Krajské nakladatelství v Olomouci jako svou dvaatřicátou publikaci. K tisku připravil a doslov napsal Oldřich Králík. Obálku, frontispice a typografickou úpravu navrhl Radoslav Kutra. Vedoucí redaktor Vladimír Přikryl. Odpovědný redaktor Milan Blahynka. Technický redaktor Věra Večeřová. Povoleno č. Kult/1134/58/Sž - R 006808. Písmem Baskerwille vytiskly Středomoravské tiskárny, n. p., provoz 03 v Přerově. Litografii vytiskl Josef Hrachovec, Praha. Papír bílý ofset 86 x 122 cm. Text básní 1 AA, doslov 0,30 AA. Náklad 300 výtisků. Vydání první. Cena brož. výtisku Kčs 29,30.)

Místo: Olomouc

Vydání: 1.

Počet stran: 83