Zjevení

Zjevení
Ve jasném snu jsem kráčel lesinou, zahalen byl jsem v roucho putovnické a přilbou měl jsem hlavu pokrytou, na prsou silné brní bojovnické. Aj kráčel z vlasti jsem v ten šírý svět, chtě vlasti dřívější již sbohem dáti a novou sobě někde vyhledati. Na lících mých byl první jara květ a v žilách rozkvašenost burácela – mne touha po cizině ztrmácela, hledal jsem mladé touze odpověď. Vesele kráčel jsem skrz lesnaté ty kraje, na zpěvných rtech svých bujné písně maje a na mysli již nové blahé ráje. Vtom náhle staví krok můj divná zář a přede mnou tu jasná žena stojí, nad slunce lesknoucí je její tvář, že zrak se v tvář tu ponořiti bojí. 29 „Stůj, smělče, kam zalétáš s touhou svou! Nepatříš sobě, patříš vlasti svojí, ty patříš matce té, jak bratři tvoji! Aj káže-li jít cestou tobě trnovou, a káže-li, bys mladou složil hlavu svou, a káže-li, bys umučit se dal, nuž budeš kráčet bos a zkrvácen dáš život té, jižs matkou nazýval.“ A podivný mne náhle ovál vzduch, jak posvěcen rozjasnil se můj duch a jako u vítězství krok můj spěchal zas ku krajům – vždyť pravil mně můj duch, že v nich jsem přece svoje srdce nechal. Mně bylo v posvátném tom okamžiku jak nad bol vznešenému mučedníku, horoucí plamen se v mých prsou zňal a byl bych milerád svou hlavu sňal, bych drahé vlasti ji co oběť dal. 30