– ,Nuž odvolej! Tak svatý otec káže,
,a pro trest do Říma jdi spěšně sám!‘
– „Nač odvolat, co Krista s námi váže,
co páně zjevením, co pravdou – mám.
Je církev chora, nemocna je tuze,
vše plno podvodů, vše klamů směs,
je jiná k signorii, jiná k luze,
až vše se zhroutí zítra nebo dnes.
Jsme všichni stejni, před Bohem jsme rovni,
jsme všickni do jednoho jeho host,
ať papež to, ať mnichové jsou skrovní,
jeť z darů jeho všemu stejně dost.
Leč církev stále víc a více stůně,
loď její zmítána je tam a sem,
a není vůdce, kdo by z běsné tůně
byl bezpečným jí vůdcem, lodníkem.
Kdo vůdci jsou, těch duše plouží křídla,
když k svému tvůrci měla by se vznést,
lid ze zlatého touží píti zřídla
a na boháče sbalují svou pěst.
Nás pekel zbavil Kristus svojí smrtí
a věčný život našim duším dal,
co mohou různých útrap draví chrti?
Všem Kristus těžká pouta duše sňal.
Ta církev peklem straší vzdorných duší
a věčným ohněm chudým na podiv,
ať k žití radš jej v lásce k bratřím vzruší,
by z pozemských se vesel těšil niv.
Ty rány, jež jste Bohu Kristu dali,
jsou hroznější, než ony, jež měl dřív,
vy božské oči jste mu vypíchali,
když na vše zřel, je v lásce přimhouřiv.
Vy na svět vyšli jste jak lišky z léči,
na bratra se zbraní jak pomsty kat,
a vašich knížat tvrdou, planou řečí
měl zastrašen a povalen být brat.
Či nevíte, že chuďas též má duši,
a stejnou v sobě jako každý kněz,
že do ní červa, jenž ji tajně ruší,
nepřítel Páně, lstivý ďábel snes’?
Milujte lid, jeť bratr roven bratu
a rovný, biskupem je žebrák – mnich,
jen s rozdílem, že procházeje chatu
má pytel vzad a biskup zpředu břich.
V těch stejnost lidí je a stejnost stavů,
v tom Spasitelův nejkrásnější zjev,
nač nad vše vyvýšenou jednu hlavu?
Jen v stejnosti je mír, v němž hyne hněv!“
– ,Už, mnichu, dost! Tvá slova lid jen bouří,
ne církev jen, i kníže chystá trest,
a nad kacířem oka nezamhouří.
Lorenzo z Medici též hněviv jest.‘
– „Lorenzo hříšník též, an poutá volné,
ač ví, že člověk, nebes zemský host,
po smlouvě s Jesu Kristem obapolné
pout pekelných i lidských navždy prost.
Lid má být volný, radovat se z žití,
jak zákon Páně lidem káže všem,
leč u vás církve kněz klam v srdci nítí:
Věř, co chcem my, sic nejsi křesťanem!
Kadidlo k volnosti nic nezpomáhá,
ni okázalý při obřadech zpěv,
ni zpověď, ke které mnich hříšné tahá
a tělo Páně dává jim a krev.
Bůh svobody, on lidstvo štěstím daří,
on věčná Láska jest, on otcem všem,
leč kdo se s bratry pro obřady sváří,
jest podvodníkem, lhářem, despotem.
A myslíte, vy duše zaslepenci,
že despota můž lidstvo milovat?
Ať zdobí umění se všemi věnci,
je bez svobody, rab jen, plný lat.
A člověk vždy jest mrtev ve svém nitru,
když není zevně živ a svoboden,
já vedl bratry k štěstí, k žití jitru,
by v radostech snil žití krátký sen.
To není klam, nic neodvolám! Dosti,
rád život položím; ať jásá Řím,
vstříc Bohu jdu, kde Kristus věrné hostí!“ –
A šel, až ohně zadusil jej dým.