„Hřích starý novému dál velí,
jenž zvedá hlavu nezmořen...“
Capponi, dominikán smělý,
v Florenci hlásá rozzuřen
a káže, volá po okolí:
„Smrt pomstěte Savonaroly,
jenž od vlků a od hyen
byl upálen!
Co děl a kázal, bylo z Boha,
on všecku zemi posvětil,
kam stoupla jeho tichá noha,
tam lid z nadšení vína pil!
Byl upálen, mnich bil jej, mučil,
že Lásce v Kristu lidstvo učil,
já stejně dím, jak kázal on,
až po svůj skon.
Jsme všichni stejni ve všem všudy,
ať císař, papež, voják, mnich,
ať bohatý anebo chudý,
vše jiné pro lidský je smích.
Jsme stejni před lidmi i Bohem,
nač jeden s ničím, druhý s mnohem
má na tom klamném světě žít?
Tak nesmí být!
Hle, boháč do klášterů nosí
a dává máslo, dává zvěř,
ač o kus chleba marně prosí
ta bídná, chudá, lidská sběř;
slov útěcha jí nenasytí,
chce na bohatství podíl míti
a v pláči o zeď tluče leb.
Chuďas chce chléb!
Bůh přímluvou se neuprosí!
Co koná, z lásky koná jen,
ten klame se, kdo dary nosí,
by přímluvou byl usmířen;
jen kdo mu čisté srdce dává,
hodným se jeho dítkem stává,
a za zbožného srdce vzruch
mu žehná Bůh.
Jsem jedno se svým mistrem všude,
ač vím, že umru jako on,
že oheň požírat mne bude.
Leč s ním se spojím na pokon,
a věčného se doždám rána,
tam v klínu Lásky Krista Pána!“
– A příšerný kde hořel sloup,
Capponi stoup‘.