VEČER V POLÍCH.

Adolf Heyduk

VEČER V POLÍCH.
Z jara žito metá, v létě zraje, vlažný vánek dalnou setbou vlaje, vysoké je stéblem, vyšší klasem, křepelka v něm volá teskným hlasem. Slyšela’s ji, moje duše drahá? Večery jsou dlouhé, noc je vlahá, pojď, ať kdo chce vůkol po nás slídí, setím bloudit přec nás neuvidí. Neuslyší pohovoru v polí, hodný vánek tomu nedovolí, neuslyší na rty padat rtíky; koroptví je přejásají ryky. 31 Nikdo nespatří nás, neuslyší, mez je nižší, pšenice je vyšší, skřivan přehluší rty v písně vzletu, ztratíme se v štěstí všemu světu. Křepelice až se v jásot vzruší, ztlumí zvuk, jímž naše srdce buší, natrháme pod oblohou světlou kytku lásky rudě v duších zkvetlou. 32

Kniha Od Tater a Dunaje (in Spisy Adolfa Heyduka, svazek 49) (1910)
Autor Adolf Heyduk