Parnasie.
Tam na východě rodné země,
kam na svět postavil mě Bůh,
kde lesy šumí přetajemně
a Jeseň ocún nosí v luh;
kde broskev nezraje ni hrozen,
by poutník žízniv po nich sáh’,
tam políbením slunce zrozen
květ něžný roste na nivách:
bělostná parnasie.
Běl plátků, v korunku jež svity,
pyl stříbrolesklý zdobí kol,
a níže drobně srdcovitý
list družně ovinuje stvol;
a když se Jeseň v horách budí,
a mlhy zahalují svět,
tu ladnou zdobou z lučin hrudi
jak hvězda svítí onen květ:
bělostná parnasie.
9
Jsem s hor; Bůh lásky, smilování
mně v hloubce ňader znítil též
ty květné hvězdy našich strání
a děl mi: „Kveť, kamkoli jdeš;
buď útěchou ti trpkých chvílí
ten lepý domoviny vzkaz,
a žití doba až se schýlí,
syp pel svůj do rakve ti zas
bělostná parnasie.
Hle, dnes těch květů hrstku nesu,
než zasype je navždy sníh,
kol útlé větévky jsou vřesu,
a svěží jsou a rosa v nich;
ať v jiných skleníku se stkvějí
vše květy jihu na podiv:
skvost aloí a orchideií,
já znám jen květy českých niv:
bělostné parnasie.
10