Parnasie.

Parnasie.
Tam na východě rodné země, kam na svět postavil mě Bůh, kde lesy šumí přetajemně a Jeseň ocún nosí v luh; kde broskev nezraje ni hrozen, by poutník žízniv po nich sáh’, tam políbením slunce zrozen květ něžný roste na nivách: bělostná parnasie. Běl plátků, v korunku jež svity, pyl stříbrolesklý zdobí kol, a níže drobně srdcovitý list družně ovinuje stvol; a když se Jeseň v horách budí, a mlhy zahalují svět, tu ladnou zdobou z lučin hrudi jak hvězda svítí onen květ: bělostná parnasie. 9 Jsem s hor; Bůh lásky, smilování mně v hloubce ňader znítil též ty květné hvězdy našich strání a děl mi: „Kveť, kamkoli jdeš; buď útěchou ti trpkých chvílí ten lepý domoviny vzkaz, a žití doba až se schýlí, syp pel svůj do rakve ti zas bělostná parnasie. Hle, dnes těch květů hrstku nesu, než zasype je navždy sníh, kol útlé větévky jsou vřesu, a svěží jsou a rosa v nich; ať v jiných skleníku se stkvějí vše květy jihu na podiv: skvost aloí a orchideií, já znám jen květy českých niv: bělostné parnasie. 10