Píseň a karafiát.

Píseň a karafiát.
V mládí to bylo a štěstí, já touhou po Tobě jat k slunnému pozíral jihu, vkládaje v zápisní knihu píseň a karafiát, krvavý karafiát. Bušilo srdce a vřelo, nechtělo míru mi dát, v knize i v duše mé tůni dýchaly tajemnou vůni píseň a karafiát, krvavý karafiát. Přihnal se život, oř plachý, se mnou jal dále se hnát – ty tam mé blažené vise; žalem jsem zapomněl v knize píseň a karafiát, krvavý karafiát. 46 Prošel jsem končiny dálné; jeseň mi počala stlát na cestu sežloutlé listí – tu spatřím, v knize chtě čísti, píseň a karafiát, krvavý karafiát. Nevoněl, zhnědl – ach škoda! Bál jsem se v ruku ho brát, by se mi nerozpad’ maně jako ta na zrudlé bláně píseň a karafiát, krvavý karafiát. Nechal jsem obé, jak bylo, zadumán zůstal jsem stát, ne já – kdos jiný ať zruší – jak vše, co kvetlo mi v duši – píseň a karafiát, krvavý karafiát. Spěte! – Zda po letech někdo srdcem jak já bude jat, až se mu zjeví ty zvěsti zvadlého, zniklého štěstí: píseň a karafiát, krvavý karafiát. 47