Touha po písni.

Adolf Heyduk

Touha po písni.
Když v poli strom se k žití vzruší, an květnou vůni v srdci tuší a ptačí písně po nivách, tu blah na horská temena v hruď lesů duch vzlétá k blankytnému plesu, by pro perly vln bílých v směsu zas touhy bílou rukou sáh’. A letí, letí bez únavy; co zemských poutníků mu davy? on touží z prachu v kouzel skrýš, vždy výš, kde srdce s duchem v jedno zvučí a padají si do náručí, by jati lásky silou ručí svých citů zvučnou píli číš. 25