Záhady.

Adolf Heyduk

Záhady.
Roj hvězd, těch zlatých nebe včel, po obloze se rozletěl a kmitá se a svítí; ty teskliv zíráš k nebesům a mníš, že jejich křídel šum v svém srdci slyšíš zníti. Však neslyšíš; to přelud jen a lidské hlavy smělý sen, vše domněnka jen pouhá; už, starý snílku, tiše buď, co křídly šumí o tvou hruď, jest uvězněná touha. Ta touha k nebi vzlétnout výš a zhlédnout světla věčnou říš, a cíl, kam lidstvo spěje; leč marno! U uzavřených vrat těch rájů bude umírat vždy člověk bez naděje. 41 Ó kéž by aspoň jeden pel z jich křídel každý v ňadrech měl, to stačilo by k štěstí; však běda! Pouze zemský prach a tíži záhad na bedrách jest ubohým nám nésti. 42