Srdce básníkovo.

Srdce básníkovo.
Jest srdce básníkovo jako strom a má svůj peň a kořeny a sněti, leč není bez nástrah a bez pohrom: hned vonné květy otlukou mu děti, hned lidé listí rvou, hned bouř, když skučí: on kvete však a pučí. A kvete, pučí, napořád, co den, ať rozhněvaná zima hruď mu kruší, ať příval zuří děsně rozkacen, ať sutky zmaru v korunu mu buší, ať úpal zžehá jej, ať vichor mučí, on kvete přec a pučí. A tajemně se vzmáhá každý čas a kvete stálou nadějí a přáním a žalným sněním, rosou vlhkých řas a stálých tužeb stálým odříkáním; a bádáním a záhad mračnou tučí v květ halí se a pučí. 88 A kvete strastí slzou tisícerou a blahem zaniklým jak horský dým, a klamem lákavým a pravdou šerou a ze zlob vrahů hněvem krvavým a štěstím nemožným!... Vždy silou ručí v květ halí se a pučí. – 89