Srdce básníkovo.
Jest srdce básníkovo jako strom
a má svůj peň a kořeny a sněti,
leč není bez nástrah a bez pohrom:
hned vonné květy otlukou mu děti,
hned lidé listí rvou, hned bouř, když skučí:
on kvete však a pučí.
A kvete, pučí, napořád, co den,
ať rozhněvaná zima hruď mu kruší,
ať příval zuří děsně rozkacen,
ať sutky zmaru v korunu mu buší,
ať úpal zžehá jej, ať vichor mučí,
on kvete přec a pučí.
A tajemně se vzmáhá každý čas
a kvete stálou nadějí a přáním
a žalným sněním, rosou vlhkých řas
a stálých tužeb stálým odříkáním;
a bádáním a záhad mračnou tučí
v květ halí se a pučí.
88
A kvete strastí slzou tisícerou
a blahem zaniklým jak horský dým,
a klamem lákavým a pravdou šerou
a ze zlob vrahů hněvem krvavým
a štěstím nemožným!... Vždy silou ručí
v květ halí se a pučí. –
89