Básník.

Básník.
Hle básník, dříve druh bohů, štítonoš pravdy a krásy a Mus, temenem do nebes sáhá, nohama prachem však bředne nepoznán lidmi, klet bohy. U jejich stolu dřív hostem z věčnosti popíjel číše vždy blah, ovit jsa milosti květem, růžemi něhy a lásky, nepoznal touhy ni žalu. S Olympu pozíral dolů na věku zaváté stopy a zas na věků dráhy budoucí, v hlubokost nebe i země, moře i pekla i srdce. 93 Vesmír svou obsáhal myslí, života meze i smrti ves čas; zřel, kterak tvorstvo se zmítá záštím a vášní a zlobou; vše zřel a litoval lidstva. V duši mu zvolna se hlatil vroucnosti rubín i žalu, ten skvost, jenž na dně srdce mu leží, syt jeho horoucí krví i svatým nadšení žárem. Před věky mocen a štasten uvržen Titánův mocí byl v prach; bloudí v něm krvavou nohou, s krvavým srdcem i čelem, neznaje míru a klidu. Vzpomíná nadzemské krásy, nektaru věnčených číší i snův vzbuzených polibkem zory: krásných a milých a svůdných, o velkém poslání lidstva. 94 Lidstvo však klesá a padá; člověk se přidružil k zlobě, ó žel! bližního stává se vrahem, démonem hněvu a vášně, nohsledem zhouby a vraždy. Básník pak, pomoci touže, bloudí, štván vlastními bratry, sem tam; hlas jeho zaniká slabý v pokřiku křivdy a pomsty, při zvuku broušených zbraní. Nešťastník! Rozdvojen srdcem nebes zřel blaho i světů zlý vzruch. To ve snu srovnává všakém, ale jas božského klidu navždy mu unikl z ňader. 95