Útěcha.

Adolf Heyduk

Útěcha.
Jak stopy zrady v lidskou hruď v sníh dálné pláně snášejí se vrány – ó srdce, srdce, tiše buď a mírně suď těch o milých, z jichž krvácelo’s rány! Ta dlouhá zima prchne, věř, a zniknou pojednou vran černých stopy; v čas zlatem vzplane jitra šeř a zkvete keř a pláň i nitro v krásy zář se stopí. A v srdci vzejde bílý květ, v němž utkví křišťálná tvých očí vláha, a přes noc navrátí se zpět a budou pět jak dřív v něm zlatí skřivánkové blaha. 44