Hamlet.

Hamlet.
My sváříme se stále, ten i ten, a čas a život letí jako sen; hned hněvem plá nám tvář, hned siná ret, a co z nás zbývá za několik let? Přes květné moře zelenavých vln, přes veský hřbitov šel jsem stesku pln; hrob nový hrobník v rudou půdu ryl, kde mrtvý dlel, jenž ondy pohřben byl. Po sedmi letech – kratičký to čas – měl jiný veň se uložiti zas; a v hlíně lebku spatřil jsem a hnát a bezvolně jsem zůstal u nich stát. A zamyšlen jsem lebce hlavou kýv: „Co byla jsi? co konala jsi dřív? kam za noci i dne tvůj duch se nes? Co chtěla jsi, co ždála? Odpověz!“ 73 Leč ticho bylo vše, já viděl jen, jak lebky hryz byl divně vyškeřen, a z důlků vzhlížejících k nebesům výš vznášel se a rostl záhad tlum. Snad písně snila lebky oné skrýš, jichž neznal svět a neuslyší již; snad hněvu sup z ní na křivdu se nes’, jak druhdy z mé, a co v ní skryto dnes? A vzdechem z hloubi zachvěl se mi ret: Hle, co z nás je za krátkých sedm let? Čas letmo uniká a rovněž tak náš k nebi zírat bude prázdný zrak! A přec vždy sváříme se dál co den, ač celý život náš je pouhý sen; leč přijde smír: ať král je nebo rob, vše život pohltí a zavře hrob. 74