Slunce.

Adolf Heyduk

Slunce.
Žhavý svět se v nebi nítí, oslneš, kdy k němu zříš, prazdroj-li to všeho žití, velkých-li to duchů skrýš? Tvůrcova-li číše zlatá, věčnosti v němž kryje zdroj, výheň-li, v níž vojska svatá bleskovou si kují zbroj? Štít-li je to archanděla, slávy nebes studna as, či plamenů záře stkvělá, v nichž se mladí phönix čas? Hvězdy-li to v požár slité, královský-li nebes trůn, rejdiště-li plamenité apokalyptických brun? 26 Na plášti-li Pánů Pána diamant, všech divů div, nebo lidstva zlatá brána do nového žití niv? Marně bádám, marně v touze vzletné duši pravdy ždám; slunce světluškou je pouze lidských myslí věčným tmám. 27