Básník.
Hle básník, dříve druh bohů,
štítonoš pravdy a krásy
a Mus,
temenem do nebes sáhá,
nohama prachem však bředne
nepoznán lidmi, klet bohy.
U jejich stolu dřív hostem
z věčnosti popíjel číše
vždy blah,
ovit jsa milosti květem,
růžemi něhy a lásky,
nepoznal touhy ni žalu.
S Olympu pozíral dolů
na věku zaváté stopy
a zas
na věků dráhy budoucí,
v hlubokost nebe i země,
moře i pekla i srdce.
93
Vesmír svou obsáhal myslí,
života meze i smrti
ves čas;
zřel, kterak tvorstvo se zmítá
záštím a vášní a zlobou;
vše zřel a litoval lidstva.
V duši mu zvolna se hlatil
vroucnosti rubín i žalu,
ten skvost,
jenž na dně srdce mu leží,
syt jeho horoucí krví
i svatým nadšení žárem.
Před věky mocen a štasten
uvržen Titánův mocí
byl v prach;
bloudí v něm krvavou nohou,
s krvavým srdcem i čelem,
neznaje míru a klidu.
Vzpomíná nadzemské krásy,
nektaru věnčených číší
i snův
vzbuzených polibkem zory:
krásných a milých a svůdných,
o velkém poslání lidstva.
94
Lidstvo však klesá a padá;
člověk se přidružil k zlobě,
ó žel!
bližního stává se vrahem,
démonem hněvu a vášně,
nohsledem zhouby a vraždy.
Básník pak, pomoci touže,
bloudí, štván vlastními bratry,
sem tam;
hlas jeho zaniká slabý
v pokřiku křivdy a pomsty,
při zvuku broušených zbraní.
Nešťastník! Rozdvojen srdcem
nebes zřel blaho i světů
zlý vzruch.
To ve snu srovnává všakém,
ale jas božského klidu
navždy mu unikl z ňader.
95