Píseň a karafiát.
V mládí to bylo a štěstí,
já touhou po Tobě jat
k slunnému pozíral jihu,
vkládaje v zápisní knihu
píseň a karafiát,
krvavý karafiát.
Bušilo srdce a vřelo,
nechtělo míru mi dát,
v knize i v duše mé tůni
dýchaly tajemnou vůni
píseň a karafiát,
krvavý karafiát.
Přihnal se život, oř plachý,
se mnou jal dále se hnát –
ty tam mé blažené vise;
žalem jsem zapomněl v knize
píseň a karafiát,
krvavý karafiát.
46
Prošel jsem končiny dálné;
jeseň mi počala stlát
na cestu sežloutlé listí –
tu spatřím, v knize chtě čísti,
píseň a karafiát,
krvavý karafiát.
Nevoněl, zhnědl – ach škoda!
Bál jsem se v ruku ho brát,
by se mi nerozpad’ maně
jako ta na zrudlé bláně
píseň a karafiát,
krvavý karafiát.
Nechal jsem obé, jak bylo,
zadumán zůstal jsem stát,
ne já – kdos jiný ať zruší –
jak vše, co kvetlo mi v duši –
píseň a karafiát,
krvavý karafiát.
Spěte! – Zda po letech někdo
srdcem jak já bude jat,
až se mu zjeví ty zvěsti
zvadlého, zniklého štěstí:
píseň a karafiát,
krvavý karafiát.
47