Ty ruce žehnej.

Ty ruce žehnej.
Ty ruce žehnej každé doby, jež ondy snivé hlavy kol ti květné ovíjely zdoby a mírnily tvých ňader bol. Ty ruce žehnej v každou chvíli, jež žalům zbudovaly hráz, když v trudném čase něžnou pílí tě objaly, až bylo snáz. Ty ruce žehnej s vroucím díkem, v nichž v čase zlém tvá byla skrýš, jež v žáru vášně drahým líkem v zdar přinesly ti míru číš. Ty ruce žehnej v konec světů svým písní modlícím se rtem, jež vyšly tobě v jara vzletu vstříc s prvním růže poupětem. 64 Ty ruce žehnej v políbení a za hrob až jim vděčen buď, jež v dlouhých nocích beze snění se kladly sdílně na tvou hruď. Ač kráčíš světem s mračnou skrání, ať v záři slávy záští prost, ty ruce žehnej do skonání, z nichž mír a klid tvé duši rost’. 65