Ó, slávy nehledej!
Ó, slávy nehledej, svůj hledáš žal;
nechť jako kněžka vznešená se zjeví,
když k písni nadšen duch se zadumal;
jest přízrak to jen čarodějné děvy!
Ó, laurů nehledej, svůj hledáš hrob,
veň zklamání tě zkácí;
věz, šťastnější je orné půdy rob,
jejž skřivan těší v práci!
Ó, slávy nehledej, vše mam a klam;
toť Hekatina družka vábně svůdná,
jež zavede tě k pouště končinám,
kde neprýští se duši žádná studna!
Ó, laurů nehledej, nech jeho snět
a jeho svůdné vnady –
zdaž ukryté v něm můžeš uvidět
msty zkotoučené hady?
70
Ó, slávy nehledej, té touhy nech,
vždyť letem za ní umdlí srdce křídla,
a z prsou nevymizí stesk a vzdech;
tvůj píti bude ret jen z nudy zřídla.
Ó, laurů nehledej, v čas uvadnou,
zda mají jaké ceny?
věz, klesnou, sotva čela dopadnou,
v tvou rakev zkrváceny.
Ó, slávy nehledej; jen pro svůj lid
a rodný luh snes všecko, co máš v duši;
co božským zjevem mníš, jest plachý vid,
jejž bouře záchvat jediný juž ruší.
Ó, laurů nehledej, je zanech těm,
kdo pomstí otcův kosti
a k síle vznesou svatou naši zem
a k věčné velikosti!
71