Přec.

Adolf Heyduk

Přec.
Noc otevřela rozjasněné oči, já vzhlížím k ní a hlava se mi točí a duše leká se a srdce třese, kam všehomíra ruch nás asi nese. Co tady jsme, nač člověk pouta vláčí, nač vše to loučení, nač tonout v pláči, když nikde přístav vědomí a míru? kam poplujem as z žití divých vírů? Zda vroucně obejmeme zas jak v mládí ty milé kdy, jež mívali jsme rádi? zda za vše světa trápení a klamy nám radost rozzpívá se nad hvězdami? Zda věčnost mohutnými perutěmi tu v slzách tonoucí nám skryje zemi, kde tolik doufali jsme, tolik snili a při všem štěstí nešťastni jsme byli? 78 A přec až duch můj na věčnost snad vzletí, tu rodnou zem bych nechtěl zapomněti, jež, když ji jaro políbilo retem, hrst květů dala do ruky mým dětem. 79

Kniha Pohádky duše (in Spisy Adolfa Heyduka, svazek 25) (1901)
Autor Adolf Heyduk