Pohádky duše (in Spisy Adolfa Heyduka, svazek 25) (1901)

Adolf Heyduk

Diplomatická verze Ediční verze
SPISY
ADOLFA HEYDUKA
XXV.
POHÁDKY DUŠE.
NÁKLADEM J. OTTY V PRAZE V PRAZE. 1901
[2] ADOLF HEYDUK:
POHÁDKY DUŠE.
NÁKLADEM J. OTTY V PRAZE. 1901.
[3] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.
Tiskem České grafické společnosti „Unie“ v Praze.
[4] SPANILOMYSLNÉ PANÍ VILMĚ SOKOLOVÉ-SEIDLOVÉ, SKROVNÝM DŮKAZEM ÚCTY A PŘÁTELSTVÍ A. H.
[5]
Průvodem.
Mé duše pohádky jsou prosté, jak ve tmách světlušky je mám, leč mnohá v žhavou jiskru roste, když lesem žití bloudívám. Mdlou hlavu ukláním-li v dlaně, hned počne kmitný jejich rej, že leskem mihotavým maně zrak vlhne mně i obličej. Jak mušky v slunci se to honí, než den krev vyronil a zhas’, a v srdci zvučí to a zvoní jak na klekání ve žní čas. Jak přes požatá vonná luka a zahrad květ a lesů mech, a mně – mně při tom srdce puká a z ňader dere se mi vzdech. 7
I.
POHÁDKA O MÝCH RODIČÍCH.
[9]
Svatá místa.
Čím při psaní těch vzpomínek má duše toužebně se chvěla, to kdysi v pěkné hodince máť stařičká mi vyprávěla. Já stěsnal jsem to v řádky jen, než, jako s kvítí ptáče v letu lesk rosy stírá, tak i já pel setřel jsem s těch vonných květů. Leč v Poesie velechrám kdo nádhernou jen vcházíš branou, ne ukrytými vrátky též, ten odlož tyto řádky stranou! *** Dlím v tiché síni sám a sám má duše plna snění, i kloním hlavu, naslouchám svých ňader rozvlnění; 11 ký divný je to z dálky vzkaz, jak prostomilé zvěsti – hle, domov můj mě vítá zas a v něm mé dětské štěstí. Už s návrší se rozhlížím, les pozdravem mi kývá, a na vítanou, vím to, vím, pták popěvky už zpívá, a bujný ručej, synek hor, po skalním pádě pleci chce, vzdorným svahům na úkor, též v ústrety mi téci. Výš z horstva pěkný vršek vstal, svém na temeni bouček jak švarný šohaj, jenž si dal per zdobu za klobouček; hle, zvedá hlavu, zírá ven – i povzdechlo si mlází, že slunko po tom boučku jen svým zlatým okem hází. – Jak líbezno a milo tak, jak všude čarokrásně! Zde vánku dech a slunka zrak své věčné kouzlí básně; zde motýl pestřej’ přioděn, zde nebe jasněj’ září – toť píseň, kterou Bůh co den do květných líbá tváří. – 12 Zde brávník, skalní samotář, skryt mechem lká a teskne, když bohatá se v poli jař jak zlaté moře leskne; zde šepce nebe v šíř i dál hvězd září zkazku hebkou, jak anděl, perutě když vzpial děťátka nad kolébkou. Zde dřímá krása na listech a v poupatech se třese, ó nerušte jí v sladkých snech, až sama rozvije se; teď skryl ji rozbujelý keř, leč přijdou milé doby, v nichž stráň i luh i hvozdů šeř vnad kouzlem přiozdobí. – Z těch luhů jaro na peruť stkvost sbírá stále nový, když vřesem věnčí skalnou hruď a květy sype v křoví; zde všecko ladněj’, horoucněj’ v hloub truchlé duše zírá, a vzpomínek mých let a rej pel útěchy zde sbírá. Ó myšlenky mé, stůjte přec u horských těchto věnců; jeť srdce mé jak květná klec, v níž na sta zpívá ptenců; 13 ti touží štěstím dávných chvil svá přizdobiti křídla, a duch by rád se osvěžil u svého písní zřídla. – Hle, tam mi od úpatí skal vstříc zlaté oko svitlo... Toť mlýnský splav! Dnes plášť si vzal, jejž slunce v dar mu skytlo; viz, skvostný pláště toho nach a řásný okraj vlečky, již zroubily mu po stranách ty drobné oblázečky! – Blíž splavu starodávný mlýn v lip ladném věnci leží, část skalinám se tulí v klín, část na lučinu běží; v mlýn křišťálový kvapí zdroj a na lopatky skáče, až hřídel oděn v mechu kroj, si naříká a pláče. Do mlýna, vršku přes ohyb, je cesta pískem kryta, jí v prostřed do mohutných lip dvě písmena jsou vryta: k J zdobně přidružené F a nad tím srdce dvojí, ač stromu rozbujená krev vše téměř v celek pojí. – 14 Ztad vede cesta v šumnou mláz, drozd pláče zde i jásá, z vod jelec vyšvihne se v ráz a s ploutví opál střásá; dál za potokem luka, sad a kypré boky strání, jež mají u pat smrčků řad a věnec bříz kol skrání. Při mlýně jasmín, šeřík, bez i růže syté vůní, a na záprsni s kočkou pes – druh s družkou – na výsluní; na střeše holub tam i sem hrd peřím pyšně kráčí a přitlumeným vrkotem svou paní volat ráčí. Uprostřed sadu kyprý stkvost: štěp, zkvetlé větve kloní, v něm slavík, vzácný kraje host, déšť perel z hrdla roní, a v besídku z rév opodál svit úlisný se šerá... zde štíhlý jun kdys sedával a mlynářova dcera. Čím zářil asi jejich zor, když z rána od „Ochoze“ sběh’ srnec, pobloudilec hor, a švižnou ručest v noze 15 prch’, spatřiv děvče, jako pták, ba studem hlavu schýlil, že její velký, srnčí zrak mu cestu k družce zmýlil. Proč s dětmi v houšť když spěl ten rek, a dívčina je zřela, svou hlavu plnou pohádek si o dlaň podepřela? Proč soustrast nesla očí zář té mladé srnčí paní? Proč slzy vyhrkly jí v tvář při kůzlat blekotání? Nač myslil jonák, děvče nač, když růže pučet chtěla? když šeřík kvet’ a drobná ptač stesk ňader svých jim pěla? Proč děvče zatajilo dech při žežulčině kuku? Proč vzdech chvěl se jí na ústech? proč k srdci tiskla ruku? – Kol říčky plno ostružin a hojně lísek stojí, k nim úzká lávka do vršin a při té mádlo dvojí; zde stáli často ona, on při ptactva jarním pění, a litovali proudu ston, jenž nemoh’ přes kamení. 16 Co hovoříval tenkrát as hoch mlynářově dceři, kdy srdce obou vzplálo v jas jak slunce v růží keři? co, když trhali z ořešin a z květů na klokočí? čím její hlas byl rozechvín? co děly jeho oči? Ký šept, když do ucha jí řek’, že u bezu v tom vázku pár kropenatých vajíček je v hnízdě sedmihlásků? Jak velký nález, spěš, ó spěš!.spěš! a k bezu létli v skoku, ač měli sedmihlásky též už v srdci přes půl roku. – Hle sadem kvapí; skryti jsou snad modrým květem bezu, či jasmínovou besídkou či keřem zimolezu?.. Stůj, písni, sic tvůj stopný cval víc travou zašelestí a poleká je; ať sní dál... ó nerušme jich v štěstí! – A jaký chvat to byl a ruch, kdy mraky v horách skryty sníh třásly na úboč a luh jak diamantů třpyty 17 a ti dva s líčkem prokvetlým a přikloněných skrání, pod ojíněným olšovím se dali do klouzání! Tu zářilo to ze všech cest, vše plno bylo stkvostů, strom milliony drobných hvězd měl v spleti letorostů, a výš-li jonák ruku vztáh’, kde jimi větve kvetly, hned jak světlušky v křovinách jim k mladým hlavám slétly. – Rád znal bych oněch lidí sen, jich srdcí zlatou včelu, když nebem jarní spěchal den, nach růži tiskna k čelu; když hájem šli si na ústret, by v cudném líce rdění bral písně sobě ze rtů ret u vroucném políbení. Rád jejich písní zvuk bych znal, jich očí jasná světla, smích dívčiny, když poblíž skal vzkaz žárlivosti četla, jejž říci hoch se ostýchal, leč výčetnými slovy na cestu švižným proutkem psal, než utulil se v křoví. 18 Jich družné kroky znal bych rád, co v luhu jich, co v mlází, co má jich stráň, co má jich sad, co na splavné jich hrázi; co zasypáno v písku jich, co v horském mechu skryto, – zdob množství věru vzal bych z nich pro prosté řádky tyto. I hledám je v těch samotách i v mlýně, buk jejž halí, a líbám zpráchnivělý práh i kámen vyvětralý; vždyť ze slov juna zavátých a z dívky chůze zdobné keř bujný v duši se mi zdvih’ a nese písně drobné. Jich očí smavý hledám jas, jímž v poli zrály klasy... kde slavíkem teď pěje zas duch jejich lásky asi? To Bůh ví, já však pro věk svůj v tom ráji chtěl bych státi; vždyť junák ten – byl otec můj, a děvče – moje máti! 19
II.
POHÁDKY O ŽIVOTĚ.
[21]
Život.
Pohádkou život v srdce vtáh’ z výkřiků, žalu i štěstí, jak dravec ptáka ve spárách drží a svírá nás v pěsti; jen špetka zpěvu, pláče hrst ve váse duše nám zbývá, věčnosti nežli tajný prst k míru a k smíru nám kývá. 23
Záměna.
Přemnoho to pro mne trpkých mělo psot, že jsem srdce píseň brával za život; za to snivé duši sladký přelud zbyl, jímž se trpký život v píseň proměnil. 24
Doby májové.
Dojemné májové doby, dojemné červánků chvíle, když přes les – brázdy i hroby – večer jde perutě chýle. Šero se rozbíhá všade, křepelky tesklivě tlukou, den hlavu umdlenou klade do černých od práce rukou. Z dalekých končin to zvoní, hlasněji buší to v hrudi, myšlenky hlavou se honí, pohádky duše se budí. Srdce jak hedvábnou přízi zvolna je svíjí a snová, kéž dřív, než zteří a zmizí, věčnost je skryje a schová. – 25
Píseň mládí.
Hněv roznítil mi oheň v zraku, noc celou v leb mne tepal spor, má duše byla plna mraků a srdce opanoval vzdor. Tu slyš – a ňadra má se chvěla – jak Vesny dech, jež líbá luh, mně k sluchu píseň přiletěla – leč ne, jen zvučný její duch. Duch písně z ráje mého mládí, v němž samý květ byl, samá zář, a na čelo mé líbal v kradí; já v podušky jsem ukryl tvář. V ráz prchla bolest, jež mne hnětla... já smířen zřel jsem na obzor, kde první vlna nebes světla v jas zulíbala vršky hor. 26
Rozťato.
Rád vzpomínám těch dávných chvil, ač častokrát mi zvlhnou brvy, když o růžích jsem žití snil, a slunce hořelo mi v krvi. To bylo za junáckých let, když vše se mile na mne smálo, a srdce dávalo se v let a do nebe se vznésti přálo. Též oné cesty vzpomínám, jíž lesem šli jsme vedle sebe, kdy jsem ti řek’, že rád tě mám, a ty zas mně: „Ó víc já tebe!“ To byl tak čarokrásný den, chvoj voněla, a ptáci pěli, mně zdálo se, že s kmenem kmen a s květem květ nám záviděly. 27 Dvě v kůru písmeny jsem vryl, a srdce k nim; jas tkvěl nám v líci, jmen našich počátek to byl, jak druhdy činí milující. Slib pojil nás, však co jest slib? byl nedržen – proč, Bůh ať soudí, hněv rostl z škádlení a chyb; ach, často člověk v žití bloudí. – Touž cestou po letech jsem šel – už překonal jsem bolest sterou – strom s jmény skácený jsem zřel a srdce puklé pod sekerou. A trpce usmál se můj ret a všecka bytost má se chvěla, jak by mně dlouhou řadu let ta sekera juž v ňadrech tkvěla. 28
Mládí.
Tu strakatou čapku mládí, již ondy jsem odhodil, jak rád bych zas ji zvedl a znova šťasten byl. Jak vzkřik’ bych, zpíval a výskal a vesele sobě ved’, jak bych tu svoji hlavu zas pyšně k nebi zved’? A kdyby mi snesli říše a koruny královské pych, té s rolničkou čapky mládí přec za ni nedal bych. 29
Poznání.
První květy opadaly, v polích vzešel z osin klas, a my náhle tiše stáli, něco padlo mezi nás; něco jako temné mračno, něco jako chladný stín, ruce mé se ve tvář tiskly, tvé jak zvadlé padly v klín. Tvoje líce zahořely, moje byly jako led; tvoje oči k zemi zřely, já je k nebes modru zved’; tvoje ňadra vzdechla z hloubi, v mých zatajil dech se v ráz – za námi dvě bila moře, mezi námi stála hráz. 30
Na všem žití leží věčna stín.
Na všem žití leží věčna stín, z klínu země jdeme v země klín, vzejdem, zajdem – ostrov v pláni vod – věčně se smrtí se střídá zrod. Proč a nač ves počátek a cíl? Nač zpěv ptáka, květu vonný pyl? nač ruch světa, slunce zářný lesk?.. Jdi, čti z tvorstva uzavřených desk! 31
Má hlava kloní se, má hruď se třese.
Má hlava kloní se, má hruď se třese, kol všude mír, skrz větve slunce svítá, můj duch jak pták v čas ztracený se nese a nad zvlněným mořem žití lítá. A rostou vlny, jako šelmy vyjí, leč pták jak ze sna píseň mládí pěje, a po té snivé písně melodii má teskná duše úzkostně se chvěje. – 32
U klavíru.
Den klonil hlavu zlatěstkvělou, já v dumách ke klavíru seď a ruku hrubě neumělou po uspaných jsem tonech ved’. I zavzdychaly ve souladu; tak divný byl ten jejich zvuk, jak v podzim slunce při západu zní česká píseň z niv a luk. A nevím, jak v té chvíli maně byl v rodném údolí jsem zas, a z mlýna, u pat strmé stráně, v mé duši matčin chvěl se hlas. „Jsi tady zas, mé dítě zlaté? hle, daleký jsi prošel svět, pils z číše touhy vrchovaté a klidu žízniv přišels zpět. 33 Nuž pojď, mně na klín polož skráně i kmetí čelo, plné rýh – slyš, s výšky zvučí ,Anděl Páně’, už prospi se z těch tužeb zlých!“ A hlava má se naklonila, duch náhle prost byl sterých muk, a z kláves – snad se s nebe lila – zněl kolébavky známý zvuk. Snad přetajemné ruce duchů se ladně snesly na klavír, a jak se píseň nesla k uchu, tak slétal v srdce klid a mír. 34
U mlýna mé matky.
Zas u mlýna mé matky mě ovál lípy dech: to mého zde spícího mládí je utajený vzdech. A žlutý na kameně mech výmolů i rýh: to radostí omšené zlato, chvil dávno zaniklých! A pestré listí kolem a jeho vírný slet: to vyhaslé barvy a zvuky mých snivých dětských let! A všecko, co je kolem: šum řeky, stromů květ, a jásavý výkřik ptáků – to zapadlý můj svět! – 35
Vesnický kostelík.
Výš se vztyčil veský kostel z chat bílého davu, zlatohlavem slunce ovil sivou svoji hlavu. Srdce jeho zvonek zvučný vzdechem v hruď mi vnikal, a já v mládí upomínkách jako dítě vzlykal. 36
Marné přání.
Rád z Parnasu bych býval květy snes’, jež věčně voněly by na srdci mé vlasti, leč přišel život; chléb chtěl – lačný pes – já v dar mu vlastní srdce musil klásti, by neštěkal, až zhlt’ je po kusech – víc nemám již – pes syt mi k nohám leh’. Teď psa jsem prost, jenž za mnou dřív se vlek’ a nedal utrhnouti věčných květů, jen u cesty pár drobných chudobek té hory u paty jsem utrh’ v letu; jak brzo vyvoní, v jak krátké chvíli!.. Pes skonejšen, leč moje duše kvílí. 37
Zisk neblahý. (Některým přátelům.)
Nač vás dbáti? Nedbám lásky vaší, znám vás druhdy z trpkých duše chvil; žíznil jsem, vy v zrádné samopaši jed jste podali mi a já pil. Pil jsem toužně. Přeběda té žízně! jed mi srdce sevřel, já je stisk’... Chtěl jsem ondy úsvit vaší přízně, leč jen duše soumrak byl můj zisk. 38
Založený květ.
Kdys v žalu knihu k útěše jsem vzal – snů pěvců bohorodých svatý hrob, kam z drahých rukou květ jsem uschoval z těch dávno zašlých mládí slunných dob – by nesmrtelní poznovu mi pěli, čím ondy v nadšení hruď rozechvěli. Mou duši zulíbal zas jejich sen, jak mladé jaro líbá růže zjev; květ z knihy na hruď tisk’ jsem zamyšlen, až v srdci zhárala mi chladná krev a brázdy žalu vymizely v tváři – zas v mládí lesku tonul jsem a záři. Dum mladých stopa krvavá a snův v ráz v zlatou měnila se zázrakem tou suchou růží z dávno zašlých dnův, a kamo pohleděl jsem, tam i sem, vše ke mně tulilo se milou tísní: luh s vůní květnatou a ptactvo s písní. 39 Hruď stará oddechla, zas mlád jsem byl, zrak slabý bystřil se, až ohněm šleh’, proud síly tajemný se ňadry lil, duch v nadšeni se koupal plamenech, a srdce mé, jak úl je při včel shluku, zas vlnilo se bouří sladkých zvuků. Mně zdálo se, že uvadlý ten květ – jak v zaletělý dávno mládí čas – chce nachem svým mi vonné epos pět a krásou krváceti zas a zas, jak ondy v nejkrásnější jara zvěsti... Ó lásky sny, mdlé perly v zdroji štěstí! – 40
Mé první a jediné housle.
Všecko zas vidím v myšlenkách, jakoby stalo se dnesky, když duše houslí mých uletla širokou trhlinou desky. Hořce jsem vzkřik’ a zaúpěl, v očích slz moře se shluklo, jakoby v ňadrech mi bolestí strun citu na tisíc puklo. – Vzal-li jsem housle do rukou, nepěly, vzdechly jen, lkaly, ale tu duši z nich uniklou slyšel jsem zpívati v dáli. Něm jsem ji hledal po lesích, z dálky ji vyhlížel s chlumu, dumy a sny svoje spřádal jsem z poletných perutí šumu. 41 Slyšel jsem, jak mi hovoří, ševelí, zpívá a suslí – až jsem si do srdce nastrádal písně mých pohřbených huslí... Písně, mé písně, štěstí mé, kdo ví, kdo cítí, kdo tuší, že jste mi do srdce zalétly houslí mých uprchlou duší. Žehnám ten návrat zázračný, nechať se počíná stmívat; když mně Bůh nepopřál písně hrát, popřál mi vroucně je zpívat. – 42
Nechoď!
Žij sobě a svým milým jen, a když tě touha vábí ven, ty nechoď! Co zlata jest, co slávy zář? Radš k dítku viň se tváří v tvář a nechoď! Jeť sláva sirena, to věz, svou duši bys jí v oběť nes’, ó nechoď! Je bludička to, stín jen, lež, a stíháš-li ji, zahyneš, ó nechoď! Jdeš nadšen za ní sem a tam, leč poznáš záhy, že to klam, ó nechoď! Jen ten má duše mír a klid, jenž duši dává za svůj lid, za jiným nechoď! 43
Ať jakákoli pouta dal mi svět.
Ať jakákoli pouta dal mi svět, má duše pro všecko přec lásku chová; a pro svou vlast mám nádherný v ní květ jak nevadnoucí růže purpurová. Až nezbude však nic, co rád bych měl, a nic, co dal bych milým pro potěchu, pak jako zpěvný pták bych umřít chtěl v své země náručí a v lesa mechu. 44
Chléb.
To byla cesta temným práce lesem, již stoupati mi všední život řek’; leč, bych se prodral nocí jeho děsem, Bůh na ni vrhl mi hrst světlušek, by po únavě ustavičné tužší zář zlatou skytly umdlené mé duši. A šel jsem v před za leskem zlatých mušek – Mé písně byly to – jak byl jsem bláh’, tu přišel chléb, hůl změnil za obušek a zmozolenou ruku vzhůru vztáh’ a zamračiv se, že ho kmit jich rušil, v ty vzletné jiskry hrubě bil a bušil. – 45
Kéž, až by květné nitro opadalo...
Kéž, až by květné nitro opadalo, mé srdce písní národní se stalo, jež s jara při kosení kyprých luhů by čile zavýskala v děvčat kruhu! Kéž pomohla by děti kvítím zdobit a smědým hochům píšťalky z vrb robit a na břeh bystřin nezabudky trousit a v poli žencům lesklé kosy brousit! Kéž letěla by křídlem svěží noty do horských mysliven a na samoty, kde pasák báje spřádá v snivé lebce, a sdílně s matkou bděla při kolébce! Kéž v síň by šla, kde stařec kloní tváře, a sedla žákům na kraj kalamáře a dala orlí peruť na mdlé péro a smutným hvězdy snesla v ňader šero! 46 Kéž mír dá všem, jimž slzy v zrak se slily, by v perly radosti se proměnily; kéž zoufalému nad propastí druhu by mostem v život vyklenula duhu! Kéž při svatbě by s žertovnými slovy šla k družné nevěstě a k ženichovi a plnila jim tajemně a tiše zrak sluncem milosti a štěstím číše! Kéž k horalům by pospíchala v jaru, a v zimě na vsi navštívila faru; kéž stařičkému panu učiteli by naladila housle při neděli! Kéž, až by večer dloužil se, dřív krátký, ku přástvám svolávala kolovrátky a při jeseni teplem na úsvitě plést rybářům by pomáhala sítě! Kéž všude by ta píseň potěšila, kde bloudí český stesk a česká síla, kde ukované právo pouta vláče a nouze naříká a bída pláče! Kéž letěla by na růvek mých dětí, jimž chtěl jsem nejlepší své písně pěti, a zavzněla tam prokvetalou travou, jak pláč se druží s písní dítka hravou! 47 Kéž v dlouhých nocích za měsíčné doby na rodičů mých letěla by hroby a s povzdechem tam v rosnou trávu klesla a s květů modlitbou se v nebe nesla! 48
Z vlasti ven!
Chci volným být! Chci bloudit světem! Jen proměnou je člověk živ, ať sněhem nebo stromů květem bouř zavěje mne kdekoliv. Chci v jiné světy, v jiné kraje, chci jiných končin jiný zjev, kde jinak svítí, jinak hraje zrak ve tváři a v srdci krev. Zde vše tak ospalo, tak plano... Chci s ptáky družně na jih plout, chci šťastným být, ach ano, ano!.. Však slyš, ký smutný cinkot pout? To bratří družina je četná, té nedbati mám v čase zlém? zpět, rychle, vrať se, duše vzletná, my nepůjdem, my zůstanem! 49
Osud nestejný.
Z nás každý jinak zrodí se a žije, dle přírody všem utajených slov, čas buď že srdce líbá nám, buď ryje, buď v bavlnu je hněte nebo v kov. Vždy každý tak jen na tom světě prodlí, jak život v hruď mu zaletí a v zrak; buď jeho duch se vůní růže modlí, buď v blesku hromem klne jako mrak. Snes’ život jedněm zlata plné nůše, a s jiným o sousto se chleba rval; já zlaté sny a péra s křídel duše za černé haléřky jsem prodával. 50
Touha mládí.
V mém srdci touha mládí zpívá jak při ohni, v nějž jeseň vane, hoch pasák druhdy, když se stmívá; v tom ohni jeho duše plane. Tak teskně zpěv ten dál se nese, jak píseň ptáka v lesa klestí, krev poslední jenž z ňader třese do vzkvetlých s hnízdem ratolestí. 51
Marné volání.
Bože, milý Bože, kdeže jsou ty časy, když jsem luhem těkal se zlatými vlasy; když jsem proháněl se po květech a trávě s okřídleným srdcem, s pohádkami v hlavě! Víc mi býval ondy úsvit dívčích zraků, nežli modré nebe bez stínu a mraků; víc než východ slunce májového za dne, víc než milý pozdrav večernice ladné. 52 Víc mi při loučení slzy byly v tváři, nežli diamanty s proměnlivou září; víc než živý pramen svěžesti a líku bylo sladké víno malinových rtíků. Víc mi býval švehol dívčích písní v šeře, než rty žhavých růží dýchající keře; ba já bych byl snesl pro ty dívčí květy za polibek jeden všecky Boží světy. Slunce, měsíc, hvězdy, sedmi barev duhu, vše, co zjevilo se v nebes modrém luhu; s oblak ptačí písně, stkvoucí perly z moře – ach, nyní mě straší stesk a žal a hoře! Jako v podzim čápy přeletěly časy, jíním hlava kryta, vlažnou rosou řasy; 53 přeletěly chvíle, přeletěly doby, co as moje zlatá, drahá mladost robí? Těžko nyní srdci, jindy bylo lehce; růže nechtí kvésti, slunce hřáti nechce; jenom v zadumání sen mi k srdci vije kytku rudých písní smutné melodije. Jako dávná pověst životem se kradu, vše to tam, co drahou měl jsem za náhradu; chladný sníh je z květu, ze slz šedé jíní. – Pohádky mé duše, jak jste smutny nyní! 54
V nadějí mých bujný les...
V nadějí mých bujný les slétla bouře vzteklá, v propast černých snů jsem kles’, duše má se lekla; mrakových se lekla ran, jiskrnatých blesků, najde-li as v klidu stan květnou žitím stezku? Najde, věřím v lepší čas, v tiché dny a jasné, jen když bouře divý kvas šetřil pole klasné, v němž mi druhdy pro radost milý Pánbůh trpí vroucnost: rudých máků skvost, písně: modré chrpy. 55
Tužba.
Kéž možno s beder střásti jen malou hrstku let! Hned bych jak pták se vrátil v zapadlý mládí svět. A proletěl bych znova ten krásný slunný čas a k domovu bych spěchal na duše hodokvas. A z javorových snětí – pod nimiž jsem kdys snil za teplé máje noci – bych housle urobil. A z kadeří své ženy bych zručné struny tkal, a z růže, kde jsme stáli, si kůlce vyřezal. 56 A smyčec z kmene lípy, pod níž mi otec zhas,’zhas’, a na oblouček napial bych šedý matčin vlas. A švehol ptáků dumný, a jara teplý chvat, pád listů a stesk bouře bych chodil poslouchat. Tak rozuměl bych všemu, čím v ňadrech pučí cit, i tomu, čím kdo strádá, chtěl bych se přiučit. Pak bych ty české luhy bláh prošel křížem kříž, hrad navštívil bych pyšný i shrblou věkem chýž. A každý vrch a skálu i hvozd i pláň i dol, a housliček svých písní bych svěžest sypal kol. A kde bych postál chvílí, kde struny rozzvučel, tam myšlénky by vzlétly ze skrýše z bledých čel... 57 Ó planá touho! Běda! Tu neodolnou tíž svých beder marně střásám, ji vezmu v rakev již. A houslí neurobím; čas jarou sílu vzal, a tuhý rozpor žití květ srdce zpožehnal. Tož šťastné učiň mládí: má přání v housle skrej a k strunám svým z mých písní si poutka udělej. – 58
Jdou postavy mou truchlou duší...
Jdou postavy mou truchlou duší všech, jež jsem v žití svém měl rád, jdou v bílé říze s kleslou hlavou, jak v snění pustil mi je Hád. Svým velkým zrakem na mne hledí, rtem šepcí tiše zsinalým, co říci chtí, kdož tušit může? jen já, jen já jim rozumím. Ach, tolik milých slov a vzkazů, jichž sluncem zaplála má krev, jichž barvami mé srdce kvetlo, v jichž vůni ukryt byl můj zpěv! Je všecky chovám v ňader hloubi a nedám všednosti je v plen a všetečnému světa davu; jich zlatý skvost mi posváten! 59 Cit ňader mých, ruch mysli žárný, slov pouty nesmí býti jat; snů vonné růže všecky, všecky, jak zkvetly, půjdou se mnou spat. – 60
Marně.
Ó kdybych pevně zapříti se moh’ jak Spartanský kdys na tržišti hoch, jenž v rodnou města oddálenou chýžku nes’ ve svá prsa zakousnutou lišku! Kéž jako on, od hněvných honců štván bych kliden byl, nechť ňadry rozdrásán! Leč já jim otevřel hned svoji duši, by viděli, co trýzní mě a kruší. Však nikdo neléčil mě, jenom žas’, a ohledával ránu dlouhý čas. Leč čím více v ní jeho ruka ryla, tím víc krev purpurná se z ňader lila. Ó jak bych v bolesti své býval výsk’, kdy na mou hruď by srdce býval tisk’ a na chvíli jen zastavil proud nachu, jejž mimojdoucí zašlapali v prachu! 61 Tak dále kráčím s bolestí svou sám a vzpírám se, leč marně; umírám. Až na vychladlé srdce skloním hlavu, snad v úškleb budu zvědavému davu. 62
Magické oči slávy.
Magické oči slávy, jež z daleka jsem zřel, magické oči slávy, já též jsem za vámi šel! Já pohádky vaše slunné jsem z dálky viděl plát, já pohádky vaše slunné chtěl s touhou také jsem znát. A z vašeho žárného lesku chtěl jsem též pramen mít, a z vašeho žárného lesku chtěl hlavě vínek jsem vít. A z vašeho božského jasu chtěl zdobu jsem všech zdob, a z vašeho božského jasu chtěl hvězdu jsem na svůj hrob. 63 Magické oči slávy, jen stesk mi po vás zbyl, magické oči slávy – já vámi jsem zabloudil. 64
Já nejsem básníkem.
Já nejsem básníkem, já pouze snil a bloudil v prozářené sluncem mlze; co z duše vytrysklo mi dávných chvil, nic nebylo – jen výkřiky a slze. Já klamal jsem se jen, já bloudil jen, kde ptáci zpívali svých ňader zdobu; mé žití nebylo než vzdech a sen a srázná cesta k hlubokému hrobu. 65
Co konat?
V mém srdci podivně se děje. Kam hledím, ze všad prázdno zeje, vše mrtvo kolem – zas a zas, a víš, co po smrti je as? Co všechen život? Nic než trudy. Co krása? Štěstí? Časné bludy! Co láska? Zlaté mušky let: jen zasvitne a mizí hned. Co věda? Jisker špeť, hrst klamů, jež Záhadě Čas vrhá v tlamu, než netvorné z ní mládě zlíh’, bouř domyslů jen tvorstvu v smích! Kde světlo je v té noci věčné, kde cíl té dráhy nekonečné, jíž k poznání má kráčet svět? Co konat mám? Jen zaslzet! – 66
Vzbouřená krev. Vzbouřená krev.
 Je temná noc; jen srdce mé vnitř ňader zbojně buší, a myšlenky jak bachantky mou obskakují duši. Ta jako radost směje se, ta jako rozkoš výská, ta vznešenosti korunou na pyšné hlavě blýská. Ta záhad tmu chce proniknout, ta v slunný jas se hrouží, ta jako důstojnost vždy v před všech ostatních být touží. Ta Mudřeně chce rovna být, ta Venuši, ta Heře, ta v kněžky oděla se šat, ta v zbroj, již vojín béře. 67 Ta jako píseň vznáší se, ta jako vášeň skáče – a moje srdce chvěje se a moje duše pláče. Toť přání krve vzbouřené v par světa těžkém dusnu, však smrt až v dlaně zatleská, vše ztichne a já usnu. – 68
Kdo?
Jak purpur žití z těžké rány, tak z duše mé též skrápá zpěv; mé myšlenky jsou žitím rvány, a každá v hruď mi roní krev. Kdo zastaví ty proudy nachu, kdo na srdce mi vloží dlaň, by krev ta nezanikla v prachu, až do rakve má padne skráň? 69
Noc bez svítání.
Když ptáci hnízda vijí v jarní chvíli, vždy upomínkou rozrušen se chvím; v mém srdci šedí sedmihlásci kvílí nad hnízdem štěstí smrtí vybraným. Zda nad světem as najdu – kdo mi poví? – ten slunný paprsek, jenž zde mi zhas’? Zda bude krásnější můj život nový, či k slzám odsouzen lkát budu zas? Proč člověk k budoucnosti klíčů nemá, proč pochybnostmi ryt je v ňadrech svých, proč ústa věků minulých je němá a němá ústa věků budoucích? A všecko mlčí jen a všecko strne – sfinx hrozná to, vše vůkol ní je mrak – a čím víc otázek se na ni hrne, tím více kamení jí ret i zrak. 70 To mlčení je smrti přetajemné, to záhad krutě neúprosná moc, to moře věčnosti jsou vlny temné, to bez svítání odvěká je noc. – 71
Výstraha.
V polích za potokem bujná stojí jíva, celé dni se směje, celé noci zpívá. Celé noci zpívá, celé dni se směje, a já stále truchlím a v mé duši zle je. Celé dni jen teskním, celé noci pláči, a zjev matčin bílý z hrobu ke mně kráčí. Na čelo mě líbá, na lůžko mi sedá, co noc zjev ten bílý usnouti mi nedá. 72 Co noc zjev ten bílý z hrobu ke mně chvátá... Ach, jak jste mi smutna, matičko má zlatá! Za rána když vstanu, leb i srdce bolí, s chorou duší sklíčen do širých jdu polí. Matiččin zjev tajně po boku mi kráčí, a mně stále teskno a mně stále k pláči. Jíva nad potokem důvěrně mi kývá, matička však volá: „Prchni, duše tklivá! Zajdi k mému hrobu, nejhůře-li bývá, ale jívě prchni, duše úzkostlivá! Jíva nachýlená k potočnímu prahu vábí k sobě zpěvem duše sebevrahů. 73 Vábí je a líbá, když se večer stmívá – prchni, prchni, prchni, duše moje tklivá! Či chceš zapomněti pro ty zpěvy klaté truchlícího zjevu mateře své zlaté? Což mne nechceš v blahu po té zemské pouti v úsměvu a jasu někdy obejmouti? Což se ti mé srdce v duši neozývá? mou buď, ne té jívy, duše úzkostlivá! Prchni, prchni, prchni, v krásnějších chvil tuše; jíva chce tvé žití, já chci mír tvé duše. – 74
Pohrobky.
Až někdy v hrob se utulím, to jedno přání mám: kéž země tak mně lehkou jest, jak z jara květinám. By klíčilo a vzešlo též, co blažilo mou hruď, a to, co mělo písní být, můj Bože, kvítím vzbuď! 75
Neví, co život, v lese kmen...
Neví, co život, v lese kmen, jemuž pták nehnízdil v sněti; neví, co život, člověk ten, jenž nemoh’ plakat a pěti. Neví, co život, v lese strom, vezdy-li bouře ho mine, neví, co život, nikdo, krom kdo bleskem zármutku hyne. Jenom kdo s citů vrcholkův v nížiny světa se dívá, ví, co ta hrstka krásných dnův, již člověk údělem mívá. 76
Cesta do nebes.
Když na růžových křídlech písně vroucí duch nadšený se blažen vzhůru nes’, tu poznal jsem, jak čarovná, jak stkvoucí je cesta k blahu, cesta do nebes. Já našel na ní krásy různé zdroje: své prchlé mládí, dobu luzných zdob, zář lásky, ženu svou a děti svoje... Toť jasu dost i v nejtemnější hrob. 77
Přec.
Noc otevřela rozjasněné oči, já vzhlížím k ní a hlava se mi točí a duše leká se a srdce třese, kam všehomíra ruch nás asi nese. Co tady jsme, nač člověk pouta vláčí, nač vše to loučení, nač tonout v pláči, když nikde přístav vědomí a míru? kam poplujem as z žití divých vírů? Zda vroucně obejmeme zas jak v mládí ty milé kdy, jež mívali jsme rádi? zda za vše světa trápení a klamy nám radost rozzpívá se nad hvězdami? Zda věčnost mohutnými perutěmi tu v slzách tonoucí nám skryje zemi, kde tolik doufali jsme, tolik snili a při všem štěstí nešťastni jsme byli? 78 A přec až duch můj na věčnost snad vzletí, tu rodnou zem bych nechtěl zapomněti, jež, když ji jaro políbilo retem, hrst květů dala do ruky mým dětem. 79
Loučím se.
Nejsem-li roven souši v stinném lese? Zda s jarní písní pták se na ni snese, zda hnízdo ovíjí mu snětí květem? Loučím se, loučím s celým dálným světem, loučím se, loučím s dálným světem celým; usmířen snáším vše, co chtělo nebe, dumám a trpím! Nač mi želit sebe? Jen těch, kdo po mně zbudou, těch jen želím! – 80
Modlitba.
Skroť, Pane, stesku mého cval, jenž sivou perutí mne jal a nad žalu mě moře nes’ a pustil mne, bych do vln kles’! Skroť, Pane, myšlenek mých vír, dej rozbolené duši mír, dej rozháraným ňadrům klid, než rozkážeš mi odejít! Skroť, Pane, srdce mého strach, vem s jeho křídel zemský prach, a jasem slunečným je zdob, až za mnou sesype se hrob! 81
III.
POHÁDKY O MÝCH DĚTECH (dozvuky k „Zavátým listům“.) 1880–1895.
[83]
S puklým srdcem.
Kdo zatratí ty chvějící se zvuky, jež v teskný soulad náhle zvučí zas, když bílý anděl květem svojí ruky strun duše dotkne se, jež spadly v nás? Když liliovým zjevem víly stoupá z hvězd píseň tichá v temný ňader hrob, a mysl dumnou labutí se koupá ve zlatém zdroji prchlých štěstí dob? Mně v duši tak, jak večer dítku bývá, když chorou hlavu skládá v matčin klín, jak ptáku jest, jenž v jarní noci zpívá – a s puklým srdcem padá v keře stín. 85
Upomínky.
Táhnou upomínky duší mou, jak labutě sirých krajů tmou, plují v šumné žití rákosí, a mně slza oko zarosí. Hledím na ně, pozdní světa host – plynou, zajdou v slunnou minulost, plynou, zajdou – tmí se nebesklon... Za nimi lká choré duše ston. 86
Přileť!
Sotva’s mi zorou růžovou zasvitla jara na úsvitě, už mi tě zase Pán Bůh vzal, mé drahé, přeubohé dítě. Už, něžná trpitelko má, se na má prsa nepřiviješ, už se mi, zlatá beruško, v obrázky rakvičky své skryješ! Už mi ty černé hvězdičky tvých milých očí nezasvítí a na tom líčku malitkém mi nevykvete žádné kvítí. Už krásný rtíků kalíšek se nerozvije sladkým slovem, jak vetchý jasan budu stát nad zeleným tvé skrýše krovem. 87 Buď s Bohem! V nebes končinách na bílá křidélka se chytni a milou oček hvězdičkou v noc mého utrpení svitni! Vždyť jsem jak v pláni suchý strom, jenž marně k nebi ruce zvedá a běduje, že zpěvný pták v sněť bezlistou mu neusedá. Nuž přileť ptáčkem aspoň ty na suché větve toho stromu a do srdce mi zazpívej, že zavedeš mě k sobě domů. 88
Zas, dítě, na tě vzpomínám.
Tak znikla jsi, jak v bouři vzdech, jak hvězda v spoustě černých mraků, jak pel motýle na křídlech, jak zář Vesnina zraku; jak chodci v poušti vzdušný klam... Zas, dítě, na tě vzpomínám! Vždy vidím čarovný tvůj zrak: svět plný divů, jasu plný, to nebe, jehož nekryl mrak, ty převelebné světla vlny, jež koráb perel snesly nám... Zas, dítě, na tě vzpomínám! Ba, koráb perel krvavých, jež tak nás stihly ve zlé době, že přáli jsme, by Pán Bůh zdvih’ výš za tvou duše naše obě k svých rájů klidným končinám... Zas, dítě, na tě vzpomínám! 89 Ač vše mi za tebou vzal trud, mé něžné poupě z lásky trsu, tvůj jarní úsměv doposud jak poklad v starém skrývám prsu, nechť v ňadrech zimní bouři mám, vždy, dítě, na tě vzpomínám! 90
Vzpomínka.
Již dlouho nemyslil jsem na Tě, mé něžné dítě, jako dnes, když při červánku rudém zlatě své verše skřivan v blankyt nes’. V té sloce dojemné a prosté Tvůj zpěv jsem poznal, milý tak; já cítil, jak má duše roste a s ptákem stoupá do oblak. Můj zrak se topil v rose vlahé, až znikla kolem tvorstva směs, té chvíle, moje dítě drahé, vnik’ za Tebou jsem do nebes! 91
Na malých rtech.
Na malých rtech – můj Bože! co vše leží na malých rtech? Ať bouřlivo, ať sněží se a sněží kol z mraků všech, přec vždy je květ a slunce bez ustání a žert a smích a zpěv a cukrování na malých rtech. Na malých rtech svůj lék jsem měl i sílu, na malých rtech; co nedala mi růže plná pylu ni viol dech, to dal mi rázem v něžné jemném tknutí ten diblík čarovný, jenž divy kutí na malých rtech. 92 Na malých rtech mé rozkvétalo štěstí, na malých rtech, Bůh jimi nadšení mi k zpěvné zvěsti do srdce vdech’; a posud celé srdce mé jak kdysi, a všechen život můj i bytost visí na malých rtech, na dcerušky mé rtech! – 93
Dětská hra.
Slyš, s pannou rozpráví, tvář jako planý mák, jak matka někdy s ní, tak s loutkou svou se baví: „Pst! Ať tě skonejším, ty malá, dadej! tak!“ A než ji klade spat, i podušku ji spraví. „No, pěkně hajinkej a spinkej! Dobrou noc!“ A rovná peřinky a kutí po pokoji – „Chci ještě něco šít, mám práce moc a moc a nevím, co dřív vzít a kde mi hlava stojí.“ A rovná to a to a klade tam a sem, hned jak by šila co, hned pannu zase líbá, až sama líbána snů bílým andělem skráň zlatem vroubenou níž na srdéčko shýbá. Ó dítě předrahé, jak rád bych znal tu říš, již v útlém nitru tvém Bůh jako slunce nítí, za jediný ten sen, jejž o svých hračkách sníš, své všecky písně dám a veškero své žití! 94
Já šťasten byl.
Byl šťasten jsem, leč ve snu pouze, na místě růží blín mi vzrost’, mé naději a mojí touze jen hrozná zbyla skutečnost. Bůh dvakrát rájů neodmyká těm, jež z nich vyhnal v bědstva směs, má duše jako dítě vzlyká, když v bouři probloudilo les. 95
Zlý čas.
Tak vrací se mi zas ten čas, jenž perly věsí na kraj řas a ledem dýchá k tváři, to lstivý onen září, jenž o všecko mne oloupil, dal slzy za krev mou, již pil, vzal zlatou berlu stáří a s mou se duší sváří. Tak vrací se mi zas ten den, jenž chtěl, bych v žal byl ponořen v snu rozkaceném roji, a stálý úklad strojí a káže: „Mlč, co na tom máš? i se svou písni zapadáš ! chceš ku věčnosti zdroji? kdež dcerušku máš svoji? 96 Pryč s domluvou, pryč! Snít mě nech! Až na poslední prsou dech své písni věren budu, jest těšitelkou v trudu, jí na křídlech se nesu výš – ať s dětskou píď jen, nebi blíž, bych zhubil žití nudu... Té touhy nepozbudu. 97
Klamné jaro.
Což zavítalo jaro zas, můj sivý v zlatý měníc vlas, že dítkem zdám se býti nově? Ne, ne! To jarní klam jen, vím, zda jednou nohou nestojím mdlý poutník v otevřeném rově? Mám ze světa jen malý krok; má hlava těžší je co rok, a srdce ztratilo své šperky; snad brzy vložíte mne v zem a s mým vsadíte nápisem tabulku pod nápis mé dcerky... 98 A pak, až přijde jaro zpět, a všecko zlíbá jeho ret, i k nám se hlásit bude; leč nedbám jeho květných zdob, jen pro dcerčin-li malý hrob hrst drobných pomněnek mu zbude. 99
Zázrak.
Kdys v mraky mého čela zář oka tvého sjela, červánek rtíků tvých v líce mi seď, a jasnilo se hned. Divný to zázrak, věru, takou Bůh dal mi dceru; to malé slunéčko oteckých niv vše zmohlo na podiv! A prchlo! Půlnoc čirá mně do ňader se vtírá; jsem jako zlomená bez květů snět! Kde slunce mé, kde svět? 100
Vidění v lese.
V zelené svěží jedle, v zelené svěží buky jaký to pohled milý v blažené volnosti chvíli! Nad hlavou loubí šeré, v duši vzpomínky tisíceré a vůkol ptačí písně a zvuky; vše milo: volnost, jedle i buky. V zelené svěží jedle, v zelené svěží buky duše má tiše se dívá, kdo že to v cestě mi kývá, kdo že to na mněmě volá?.. Má duše už mu neodolá, v srdci zní divné, tajemné tluky, k zemi se kloní jedle i buky. 101 V zelené svěží jedle, v zelené svěží buky kdo že to v ústret mi přišel? Kdo kýval, čí hlas jsem to slyšel? Kdo vstříc jde v říze bílé?.. Ty, ty’s to, moje dítě milé, květ růží sněžný vzít mám z tvé ruky zde mezi jedlemi, zde mezi buky? V zelené svěží jedle, v zelené svěží buky přišla jsi pro mne, Lilo? Jinak, ach jinak dřív bylo? Tvá ručka po mně sahá, nuž půjdu s Tebou, Lidko drahá, ve věčných duchů pluky do oblak nad svěží jedle a buky! 102
Dítě.
Před svatým božím večerem v soumraku tiše a skrytě zdobený dal jsem stromeček na rov, v němž leží mé dítě. Drobné jsem hračky navázal, svíčičky modré i rudé; všecko pak dárkem mělo vzít z ulice děvčátko chudé. Velká tam panna visela, střevíčky teplé a zdobné, jablka do půl zlacená, pamlsky velké i drobné. – Po svatém božím večeru na hřbitov vyšel jsem z rána, okolo hrobu ležel sníh, v něm cestička vyšlapána. 103 Stopa od malých nožiček, a běda! ty byly bosy – v očích mi stály pojednou veliké krůpěje rosy. Na stromku všecko netknuto, všecko, jak bylo a stálo; ubohé chudé děvčátko jenom tu pannu si vzalo. 104
Dětské oči.
Den se krátí, smutí luh i snětí, chudobky sní trávě u příkopu. Jaro prchlo. Jenom v očích dětí vidím usměvavou jeho stopu. Zlatá stopo jara usměvavá, proč tak záhy pro mne zanikla jsi? Den se krátí. Chudobiček hlava kloní se – snad útěží mé řasy. 105
U hrobu.
Jak dech chladné nocí v chrámu na mramoru hladkých desk, jak na hrobě truchlá vrba, vyrůstá mé duše stesk. Truchlá vrba větve kloní stále k hrobu níž a níž, a já též se k hrobu kloním, kde mi s růží v ruce spíš. 106
Kdybych Tě, drahé dítě, měl! (Šestnáctý rok po smrti mé Lidušky.)
O vonných růží pestrý květ chtěl oloupit bych všechen svět a k nohám vrhat Ti jich pel, kdybych Tě, drahé dítě, měl. A všechen vůkol na sta mil rod slavíků bych polapil, by těšil Tě a pěl a pěl, kdybych Tě, drahé dítě, měl. A slunce úsměv, snivost hvězd na líce Tvé bych spěchal snést, jas krásy, nevinnosti běl, kdybych Tě, drahé dítě, měl. A svá bych ňadra rozerval a srdce vlastní krev Ti dal a mořem plul a pouští šel, kdybych Tě, drahé dítě, měl. 107 V boj s vichry spěl bych něm a slep, dal paži na špalek i leb a žárem spráh’ a stromem tlel, kdybych Tě, drahé dítě, měl. 108
Co Ty’s mi prchla...
Co Ty’s mi prchla v smrti taje jest život můj jen dlouhý sen, mé duše klenba bezhvězdná je, chrám ňader mých je vyloupen. Chor srdcem hynu bez okřání, sám sobě trpkou na obtíž – co ňadry kráčí zpěvných přání, Ty v jejich čele neseš kříž. 109
Jako růže bouří zkácená...
Jako růže bouří zkácená, jako rubín skrytý v černou sluj, jako hvězda v mraku ztracená tkví v mém žití drahý obraz Tvůj. Stále Tebe vidím rozechvěn mírně zářit na můj žití spád, netoužím, než vysloviti jen, jak jsem Tě měl nevýslovně rád. 110
Hvězdno.
Hvězdičky svítí s vysoka, všude je samá zář, v té jedné, zlaté dítě mé, vidím tvou něžnou tvář. V té jedné zlaté, daleké, vidím tvých očí lesk, a v hloub mých ňader proudí se přívalný vzdech a stesk. Je mně tak smutno pojednou. slzami zrak mi zhas’, rád bych tě viděl, dítě mé, rád bych tě zlíbal zas. Toužíš-li po mně v nebesích, já zde tě míti ždám, a bude-li Bůh mně milostiv, v ráji tě zulíbám! 111
Jarní stesk.
Ze srdce rozervaných desk ten jarní vyčetl jsem stesk a posílám jej Tobě, má Liduško, má Liduško, v tom navršeném hrobě! Ó jaký je to žal a tíž, Ty necítíš a netušíš, a dobře je to věru; však já Tvou ztrátu, Liduško, si na smrt k srdci beru. Ač vím, že není platno nic, přec z hasnoucích už zřítelnic žal kane v každé době a neustane, Lidko má, až spolu budem v hrobě! 112
Mráz.
Pad’ na myšlenky náhlý mráz, a z duše prchlo písně znění, i čekám, snad že bude snáz; leč hynu ve bdění i snění. Vždyť všecko náhlý vzal mi žal, jak sever krásu květné sněti, ba posud rvát mne neustal, a přec bych nechtěl zapomněti. A kdyby mého dítka zrak jen jeden den lil svoje zlato v ten půlstoletý srdce mrak, pak znova žít by stálo za to. 113
Fialky na hrobě mých dětí.
Sníh taje, z jihu vane vzduch, až se mi hlava točí; a na temné myslím fialky a na temné myslím oči. Fialky kvetou na hrobech a do duše mi voní, a tajemně na mne vzhlížejí – a v srdci teskně to zvoní. Je mi tak úzko; stále víc slzy mi v tvář se lejí, čím více ty oči čarovné ze hrobu na mne se smějí. 114
Vánoční stromek.
Vánoční stromku, rodiny stkvoste, vidím tě zdobit jizbu zas, raněné srdce zvučí a roste, poznovu plane zrak, jenž has’; zas se to v hlavě blýská a mění a přec, ó běda, jak dřív to není! To tam je všecko! Aspoň vy, snové, vraťte se chvilku v pěvcův stan; žalost mu ňadra hlode a klove, za živa je zde pochován; sneste mu v úkoj pod klenbu čela chvíle, když dcerka v klíně mu dlela. 115 Když mu kol krku ovila ruku, polibkem zanítila ret, když na své srdce při písně zvuku přivíjel víc než celý svět! Vánoce, zima; v srdci to zebe; ztratil jsem všecko: Tebe i sebe! – 116
Při smrti Ladíkově,
bratránka a druha mé Lidušky.
Dnes našli jste se zase spolu, jak anděly vás, děti, zřím, všech žalů zbavené a bolů jít krásným sadem nebeským; zas ručky tisknete si malé a líbáte se něžným rtem a vinete se neustále v ty bílé lokty navzájem. Jste blaženi, a my zde hynem, nám prchl štěstí svit a jas, zrak v slzách těká nebes týnem, a teskné srdce volá vás; nést pomozte nám světa tiše a žití planý ruch a vír a z ráje svého – s nebes říše – v hruď sklíčenou nám sneste mír. 117
Květy na hrob.
Hrst květů, v srdci luk jež tkvěly, pokládám na Tvůj rov, by milou vůní před zvadnutím pěly vám píseň beze slov, jež srdce hejčká lichotivým zněním a ňader rány léčí políbením. Tu k srdcím viňte vonnou harmonii a s ní ten jarní vzruch mých vzpomínek, jež žalně v duši nyjí a bují jako luh, jejž soumrak žití pokryl vlažnou rosou, by smrt jej snáze zkosila svou kosou. 118
Posvátné ostatky.
Z posvátných ostatků, jež srdci zbyly, je z vlásků temný prsten dražší všech, mé ženy ruce při pláči ho vily, a když se její slzy nejvíc lily, já neplakal, leč hynul v plamenech. To poklad můj! – Bouř snů mi hlavou běží, mha před zrakoma splývá v drahou tvář: zřím dítě své, jak v rakvičce mi leží a ženu svou, jež líbá je a něží a hledá ňader ruch a oček zář. A chvěju se... Mně náhle vlhne brva, a k prstenci se shýbá bledý ret, až skrývám jej, kde uschován byl zprva, leč čela bouř a požár ňader trvá; mé dítě ze všad jde mi na ústret. 119 A marně tisknu hlavu chladnou dlaní, a marně píseň slétá na pomoc, ach, v ubohého dítka mrtvé skráni zřel první zjev jsem svého umírání, a za mnou volal život: „Dobrou noc!“ 120
Smutno.
Smutno! Přeukrutno, úzkost mi na duši leží; nač žíti, nač nechat srdce tlíti? Dost! Něží! Zhynout! Leč, kam plynout žalostně rozechvěnou duší? kdo ručí, že milým do náručí? Kdo tuší? 121 Smutno! Přeukrutno, ze všad žal v srdce mi letí, leč mine, až Bůh nás v kytku svine, mé děti! 122
Už okno do kořán...
Už okno do kořán, vždyť hvězdy svítí, a srdce do kořán, v němž myšlenky se třpytí! Duch volně letí k nebes výšinám; pryč s perem, pryč! Vždyť samo z ruky klesá... Nač zradit vše, proč usedavě lkám? Radš zanesu to do širého lesa. – 123
IV.
POHÁDKY O MÉ ŽENĚ. (DOZVUKY KE KNIZE „V ZÁTIŠÍ“.) 1880–1895.
[125]
Květ poesie.
Když šerem lesa vonný večer táh’, šla ponejprv jsi přes mé duše práh, jak v křišťálový palác dávno kdys šla v bajce královna; tou nyní ty’s! A v stopách tvých byl samý jas a květ, jenž neodkvete za tisíce let a vonět bude do všech žití dob, ať čas mne odplaví a zavře v hrob! – 127
Paní nemám.
Paní? Ne! Ne, paní nemám věru, ale milou, dobrou ženu mám, z jejího v své srdce květy beru, po jejím když boku sedávám. Nachem rtů svých na mračné mi čelo sype zoře ruměncový stkvost; o čem v noci marně přemýšlelo, ve slunečnou vzrůstá skutečnost. Usmáním se té mé rusé musy přilétá mi píseň samoděk, při rytmické dětských nožek chůzi skanduju svůj drobný popěvek. Hněvu hrot-li do srdce mi vniká, hruď-li stydne, nebo hoří skráň, vše jak mlhy v slunci rázem zniká, na hlavu-li klade mi svou dlaň. 128 Hle, toť ona, dítě-li to není sotva odvyknuto s pannou hrám, až na rtíků žhoucí políbení... paní nemám, ale ženu mám! 129
Mdlou hlavu položenou v křesle...
Mdlou hlavu položenou v křesle, snem toulal jsem se v polích kdes, tu zřel jsem v hnízda, v ptačí jesle, tam poslouchal jsem šumět les; tu s polí píseň vstříc mi zněla, tam zvěst mne zvala v klidnou chýž, však v srdci žádná neutkvěla, nechť volal jsem: „Ó pojďte blíž!“ Tak dlel jsem; hlavou táhly dumy, řas mříže uvěznily zor... V tom slyš, slyš! Síňkou něco šumí jak ptáče slétající s hor; snad píseň vánkem unášena mněmě zlíbat chce – ó jak jsem bláh!.. Hle, ke mně po špičkách má žena jde v plstěných svých střevíčkách! 130
Píseň.
V mé duši nové jaro pučí tvé slunné lásky pohledem, vše klíčí tam zas silou ručí, co hynulo dřív pod ledem. Zas vše se květem obalilo jak bohatého hlohu zjev, leč co dřív jasnou rosou bylo, žal v purpurovou změnil krev. 131
Máš o mne strach...
Máš o mne strach, má drahá? Klidna buď! Vždyť ještě svítí zrak a srdce buší, nechť z ledu zdá se býti moje hruď, zář písní posavad mi hřeje v duši. Jsem silen, silen! Strachu výhost dej, hle, kterak pevně náruč má Tě svírá, jsem posavad ten starý čaroděj, jenž pod závějí sněhu růže sbírá. Však nevěřím, že opravdu je sníh, co na skráně mi soumrak žití třese, v mém srdci stále teplý vane jih, a keř mých zpěvů posud květy nese. V ty jako živou kytku na pospěch Tvou milou postať starostlivě vpletu a zakryji Tě zrakům žalů všech jak sokol křídlem hvězdu v ranním vzletu. 132 A musí-li přec jednou jinak být, pak netruchli a mysli: vždyť jen dřímá, a jdi jak k svátku dřív mi kvítí svít; i zvadlá ruka ráda kvítí třímá. A noc-li osudu Ti vyjde vstříc – což chraniž Bůh – přijď, na hrob hlavu složi, a vzejde z něho písní na tisíc a vyjasní tu noc jak hvězdy boží. 133
U krbu.
Na krbu je naloženo, a Tvé líce studí, přikloň se mi, drahá ženo, hřej se na mé hrudi! Uslyšíš-li bouři v prsu, nemni, že Tě zmarní, to jen květy sype s trsů ruch mých písní jarní. Mračno žele v oku taje – pod mrakem se jasní – tvář červánkem polita je – budem zase šťastni! Slzu, jež snad v tvář mi skočí – nechať slitou z hoře – promění mi zář tvých očí v perlu plnou zoře. 134
Proč smuten jsem?..
Proč smuten jsem? Ó viz ten čas, jak dravě vše zabírá, co pro Tebe jsem skryl, za jiskry myšlenek dal jíní hlavě, v luh kvetoucího čela brázdy vryl, leč v soumrak mého prchavého žití Tvůj černý zrak jak jitřní hvězda svítí. Ó pohleď jen, ta kvapná času jízda! Mně při ní tají se a vázne dech, a za mnou sever úšklebků juž hvízdá, jenž na nivu mých zkvetlých písní vběh’, by zničil vše! Kéž aspoň v jednom kvítí Tvé oko rosou v pamět mou se znítí! 135
Ztracené stezky.
Pták zpíval v rudnoucích už ňadrech stromu, já pod stromem svou hlavu v dlaně skládal, pták tesknil po jihu a toužil domů, já po zavátých stezkách mládí bádal. Už nenajdu jich nikdy; listí rudé svým šelestem mi truchlé „s Bohem“ hude, a pavouk tajemný mi bez únavy síť bílou vije srdce kol i hlavy. Však ne, proč stesky v oku se mi taví? Pryč, povzdechu, pryč, černá dumo z hlavy, pryč, sivokřídlý kolem hlavy mraku, což není posud jaro mé v Tvém zraku? 136
Tvým budu přec!
Proč šepceš rtů svých červánkem mé duši na úžas: „Až Vesna přioděje zem, a pod rozkvetlým jasmínem pěnkavčí zavzní hlas, budeme šťastni zas!“ Ó ženo, družko, nejásej, mně v duši dříme strach: pojď, líce na ňadrech mi skrej, než žití krutý ruch a rej mě najde na marách! Leč až se stane, žalů nech a za stejnou měj věc, jak pták by z vězení Ti zběh’, vždyť – nechať pouze jako vzdech – jak sen – Tvým budu přec! 137
Stárnu!
Stárnu, stárnu, rychle život běží, jíní – sníh už na hlavě mi leží, všecko zvadlo – i co v duši roste, podjeseně chudobky jsou prosté. Růžemi co ondy budilo se, žel, jen chvilku v teplé kvetlo rose, teď co kvete, z toho tuhá paže Moranina chudou kytku váže. Všecko vůkol vadne, kamo vzhlédnu, jen když teskliv oči k Tobě zvednu, zdá mi se, že srdcem svěžest běží – jaro sním, a skutečnost se sněží. 138
Co jest ten život?..
Co jest ten život? Pouhý klam a žal... Jak zřídka usměje se na nás nebe! Bláh, komu Pán Bůh jednu duši dal!.. Já nemám v světě nikoho, jen Tebe, a Ty se hněváš? Ó nečiň tak a přítulnou zas buď, pojď, vylíbej mi těžké chmury s čela, mně žalem chce se rozskočiti hruď, hůř než by dýkou vraha krvácela, a Ty se hněváš? Jdou strasti za námi jak spousty mlh a brázdí líce nám a srdce kruší, i mně jich přívalem zrak náhle zvlh’, jen anděl jako Ty je sdílně suší, a Ty se hněváš? 139 Jak dlouho pro mne kvésti bude svět? Jar skrovných několik, snad jedno jen! V těch myšlenkách vždy léčil mne Tvůj ret, jak Vesna léčí bleskem sťatý kmen, a Ty se hněváš? Buď smír, ó spěš! Jak káně letí čas; v té chvíli zlé vždy stárnu o sto roků, pojď, Vesno má, dej zář mi spod svých řas, šíj obejmi, já Tebe kolem boků – rci, proč se hněváš? Co beze mne zde byla bys? Ó mluv! Květ u cesty, naň prachu tíž se klade; buď šťastna tedy zbytek těch mých dnův, vždyť kde jen jsem, Tě v duši nosím všade, a Ty se hněváš? Což bude někdo snad tak rád Tě mít, až budu zapomenut v hrobě tlít? Ba nikdo, věř, jen ten, kdo v duše tísni vše polibkem Ti vyjevil a písní – a Ty se hněváš? 140
Rozkvět.
Má duše zase rozkvetla; to bylo perlami rosy, tvých žalů oblak perly ty všecky mi do ňader nosí. Jen až se opět vyjasní, až co je v mysli, se vzpruží, uvidíš, jakou pro Tebe srdce mé stalo se růží. 141
Léčivé ruce.
Vždy s jara bolest v hruď se klade, ať srdce staré jest, ať mladé, leč každou posud ruka milá svým obejmutím vyléčila. Tré rukou jest, jež z vůle vyšší to rozbolené srdce tiší: buď matčiny, buď milé ženy, neb dětskými-li nahraženy. – Jak šťasten jsem, že pro zlou chvíli z těch tří mi aspoň jedny zbyly, jež, když mi v oči slzy vplynou, kol krku léčivě se vinou. 142
Sen.
Že skřivánkové v srdci se mi budí, že fialkami zarůstám až k hrudi, že k hlavě se mi kloní lípy květ, tak chorému se prostřed zimy zdálo; a když jsem procitnul a hlavu zved’, mém na čele tvá spočívala ruka, a nad lůžkem tvé slunné oko plálo. 143
Líbej mě.
V duši mé mračná-li myšlenka vstává, září tvých očí se červánkem stává; temnota ztrácí se, zlato se množí, ve mně i mimo mne zázrak je boží. Proto, když hněv a žal v ňadra mi vnočí, mír do nich nasypej jasem svých očí! Líbej mne, objímej! Radost mám z Tebe jak země po bouři z modrého nebe. 144
Klid zdánlivý.
Vždy topor ten je pádnější, jenž křídla seče mojí duši; vždy bolest má je krutější, a přijde chvíle ještě tužší. A brzo vposled padne již, by štěpil srdce rázem v poly, dál klidně nesu však svůj kříž, leč nikdo neví, jak to bolí. 145
Dost!
V klín písně mé Tvá slza kane jak rosa květné se sněti, kéž čarovnou se perlou stane ve hladké rýmu perleti; bylť ondy lékem perel stkvost, i já chci chorob býti prost na věčnost! Jak bohata jest píseň ona, již pěl jsem z duše bolestí! Tvá slza svatá kouzla koná, jež cestu v ráj mi proklestí, až řekne čas: „Tys trpěl dost, nuž, vejdi přes duhový most na věčnost!“ 146
Černé oči.
Černé oči v bledé tváři, ó jak vás mám rád, jak umíte zlatou září moje srdce hřát, rázem půlnoc v něm se mění v růžovitý den, černé oči, zda to není pouhý klam a sen. Oči, oči, černé oči, plny slunných zdob, zdali paní vaše kročí někdy na můj hrob, aby na něm zkvetlo milo kvítí v jarní čas, a v mém srdci vykouzlilo klid a mír a jas? 147 Ach, těch divů nedovede žárná váševaše zář, lze-liž mrtvé líce bledé změnit v růžnou tvář? lze-liž ono srdce vznítit, jež zůstalo stát? Vy budete zářit, svítit a já spát, již spát. 148
Má hlava kloní se...
Má hlava kloní se, hruď vadne, a bojácně se táže ret: což není stezky žádné, žádné k té nejkrajnější z žití met? Leč vím, že budu blízek cíle a veškerých těch trudů prost, až ponesou mne smutné chvíle přes zlatonosné řeky most. Ztad, ženo drahá, zlaté Praze svou slzou vzkaž, ne vazbou slov: „Už zvítězil a jest mu blaze: dnes vzali nám ho na hřbitov!“ 149
Klidně!
Jen o Tebe mi líto bude, leč jinak věru půjdu rád, však sklamalo mne všecko všude, čím pyšnil jsem se dřív jsa mlád. Já klidně zírám do budoucna, byl skřivanem jsem pro svůj čas, má píseň zněla z ňader vroucná, a skřivánkem se vrátí zas. Čím poházeli křídla ptačí, to sprchne rosou lepších dob, v níž druhdy snivý svět se zračí, a v perlích zastkví se můj hrob. 150
Doslov.
Hrst květů, jež mi v duši voní, když radost líbá ji, tře žal, než den můj za obzor se skloní, z niv života jsem natrhal, bych skrovným darem Vám je dal. Jas soucitu ty květy pěstil a poesie božský dech, když vánkem jemně zašelestil ve snících v srdci poupatech; má krev je rosou květů těch. A zvadnou-li ty ňader zdoby, jimž mračný čas tak málo přál, pak ať jsou svědky zašlé doby, kdy v snivé duše prchal v dál cit mimo slovný bakchanal a srdce konejšil a hřál. 151 OBSAH
Průvodem7
I. POHÁDKA O MÝCH RODIČÍCH. Svatá místa11
II. POHÁDKY O ŽIVOTĚ
Život23 Záměna24 Doby májové25 Píseň mládí26 Rozťato27 Mládí29 Poznání30 Na všem žití leží věčna stín31 Má hlava kloní se, má hruď se třese32 U klavíru33 U mlýna mé matky35 Vesnický kostelík36 Marné přání37 Zisk neblahý38 Založený květ39 Mé první a jediné housle41 Nechoď!43 Ať jakákoli pouta dal mi svět44 Chléb45 Kéž, až by květné nitro opadlo46 Z vlasti ven!49 Osud nestejný50 [153] Touha mládí51 Marné volání52 V nadějí mých bujných les55 Tužba56 Jdou postavy mou truchlou duší59 Marně61 Magické oči slávy63 Já nejsem básníkem65 Co konat?66 Vzbouřená krev67 Kdo?69 Noc bez svítání70 Výstraha72 Pohrobky75 Neví, co život, v lese kmen76 Cesta do nebes77 Přec78 Loučím se80 Modlitba81
III. POHÁDKY O MÝCH DĚTECH
S puklým srdcem85 Upomínky86 Přileť!87 Zas, dítě, na tě vzpomínám89 Vzpomínka91 Na malých rtech92 Dětská hra94 Já šťasten byl95 Zlý čas96 Klamné jaro98 Zázrak100 Vidění v lese101 Dítě103 Dětské oči105 U hrobu106 Kdybych tě, drahé dítě, měl!107 Co ty’s mi prchla109 Jako růže bouří zkácená110 Hvězdno111 Jarní stesk112 Mráz113 Fialky na hrobě mých dětí114 Vánoční stromek115 Při smrti Ládíkově117 Květy na hrob118 [154] Posvátné ostatky119 Smutno121 Už okno do kořán123
IV. POHÁDKY O MÉ ŽENĚ
Květ poesie127 Paní nemám128 Mdlou hlavu položenou v křesle130 Píseň131 Máš o mne strach132 U krbu134 Proč smuten jsem135 Ztracené stezky136 Tvým budu přec137 Stárnu138 Co jest ten život139 Rozkvět141 Léčivé ruce142 Sen143 Líbej mě144 Klid zdánlivý145 Dost!146 Černé oči147 Má hlava kloní se149 Klidně!150 Doslov151
E: až; 2002 [155]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Otto, Jan; Unie
(Nákladem J. Otty v Praze. Tiskem České grafické společnosti Unie v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 156

Věnování: Sokolová-Seidlová, Vilma
(Spanilomyslné paní Vilmě Sokolové-Seidlové, skrovným důkazem úcty a přátelství A. H.)