Mé první a jediné housle.

Mé první a jediné housle.
Všecko zas vidím v myšlenkách, jakoby stalo se dnesky, když duše houslí mých uletla širokou trhlinou desky. Hořce jsem vzkřik’ a zaúpěl, v očích slz moře se shluklo, jakoby v ňadrech mi bolestí strun citu na tisíc puklo. – Vzal-li jsem housle do rukou, nepěly, vzdechly jen, lkaly, ale tu duši z nich uniklou slyšel jsem zpívati v dáli. Něm jsem ji hledal po lesích, z dálky ji vyhlížel s chlumu, dumy a sny svoje spřádal jsem z poletných perutí šumu. 41 Slyšel jsem, jak mi hovoří, ševelí, zpívá a suslí – až jsem si do srdce nastrádal písně mých pohřbených huslí... Písně, mé písně, štěstí mé, kdo ví, kdo cítí, kdo tuší, že jste mi do srdce zalétly houslí mých uprchlou duší. Žehnám ten návrat zázračný, nechať se počíná stmívat; když mně Bůh nepopřál písně hrát, popřál mi vroucně je zpívat. – 42