Přileť!

Přileť!
Sotva’s mi zorou růžovou zasvitla jara na úsvitě, už mi tě zase Pán Bůh vzal, mé drahé, přeubohé dítě. Už, něžná trpitelko má, se na má prsa nepřiviješ, už se mi, zlatá beruško, v obrázky rakvičky své skryješ! Už mi ty černé hvězdičky tvých milých očí nezasvítí a na tom líčku malitkém mi nevykvete žádné kvítí. Už krásný rtíků kalíšek se nerozvije sladkým slovem, jak vetchý jasan budu stát nad zeleným tvé skrýše krovem. 87 Buď s Bohem! V nebes končinách na bílá křidélka se chytni a milou oček hvězdičkou v noc mého utrpení svitni! Vždyť jsem jak v pláni suchý strom, jenž marně k nebi ruce zvedá a běduje, že zpěvný pták v sněť bezlistou mu neusedá. Nuž přileť ptáčkem aspoň ty na suché větve toho stromu a do srdce mi zazpívej, že zavedeš mě k sobě domů. 88