U klavíru.

U klavíru.
Den klonil hlavu zlatěstkvělou, já v dumách ke klavíru seď a ruku hrubě neumělou po uspaných jsem tonech ved’. I zavzdychaly ve souladu; tak divný byl ten jejich zvuk, jak v podzim slunce při západu zní česká píseň z niv a luk. A nevím, jak v té chvíli maně byl v rodném údolí jsem zas, a z mlýna, u pat strmé stráně, v mé duši matčin chvěl se hlas. „Jsi tady zas, mé dítě zlaté? hle, daleký jsi prošel svět, pils z číše touhy vrchovaté a klidu žízniv přišels zpět. 33 Nuž pojď, mně na klín polož skráně i kmetí čelo, plné rýh – slyš, s výšky zvučí ,Anděl Páně’, už prospi se z těch tužeb zlých!“ A hlava má se naklonila, duch náhle prost byl sterých muk, a z kláves – snad se s nebe lila – zněl kolébavky známý zvuk. Snad přetajemné ruce duchů se ladně snesly na klavír, a jak se píseň nesla k uchu, tak slétal v srdce klid a mír. 34