Kéž, až by květné nitro opadalo...

Kéž, až by květné nitro opadalo...
Kéž, až by květné nitro opadalo, mé srdce písní národní se stalo, jež s jara při kosení kyprých luhů by čile zavýskala v děvčat kruhu! Kéž pomohla by děti kvítím zdobit a smědým hochům píšťalky z vrb robit a na břeh bystřin nezabudky trousit a v poli žencům lesklé kosy brousit! Kéž letěla by křídlem svěží noty do horských mysliven a na samoty, kde pasák báje spřádá v snivé lebce, a sdílně s matkou bděla při kolébce! Kéž v síň by šla, kde stařec kloní tváře, a sedla žákům na kraj kalamáře a dala orlí peruť na mdlé péro a smutným hvězdy snesla v ňader šero! 46 Kéž mír dá všem, jimž slzy v zrak se slily, by v perly radosti se proměnily; kéž zoufalému nad propastí druhu by mostem v život vyklenula duhu! Kéž při svatbě by s žertovnými slovy šla k družné nevěstě a k ženichovi a plnila jim tajemně a tiše zrak sluncem milosti a štěstím číše! Kéž k horalům by pospíchala v jaru, a v zimě na vsi navštívila faru; kéž stařičkému panu učiteli by naladila housle při neděli! Kéž, až by večer dloužil se, dřív krátký, ku přástvám svolávala kolovrátky a při jeseni teplem na úsvitě plést rybářům by pomáhala sítě! Kéž všude by ta píseň potěšila, kde bloudí český stesk a česká síla, kde ukované právo pouta vláče a nouze naříká a bída pláče! Kéž letěla by na růvek mých dětí, jimž chtěl jsem nejlepší své písně pěti, a zavzněla tam prokvetalou travou, jak pláč se druží s písní dítka hravou! 47 Kéž v dlouhých nocích za měsíčné doby na rodičů mých letěla by hroby a s povzdechem tam v rosnou trávu klesla a s květů modlitbou se v nebe nesla! 48