Marné volání.

Marné volání.
Bože, milý Bože, kdeže jsou ty časy, když jsem luhem těkal se zlatými vlasy; když jsem proháněl se po květech a trávě s okřídleným srdcem, s pohádkami v hlavě! Víc mi býval ondy úsvit dívčích zraků, nežli modré nebe bez stínu a mraků; víc než východ slunce májového za dne, víc než milý pozdrav večernice ladné. 52 Víc mi při loučení slzy byly v tváři, nežli diamanty s proměnlivou září; víc než živý pramen svěžesti a líku bylo sladké víno malinových rtíků. Víc mi býval švehol dívčích písní v šeře, než rty žhavých růží dýchající keře; ba já bych byl snesl pro ty dívčí květy za polibek jeden všecky Boží světy. Slunce, měsíc, hvězdy, sedmi barev duhu, vše, co zjevilo se v nebes modrém luhu; s oblak ptačí písně, stkvoucí perly z moře – ach, nyní mě straší stesk a žal a hoře! Jako v podzim čápy přeletěly časy, jíním hlava kryta, vlažnou rosou řasy; 53 přeletěly chvíle, přeletěly doby, co as moje zlatá, drahá mladost robí? Těžko nyní srdci, jindy bylo lehce; růže nechtí kvésti, slunce hřáti nechce; jenom v zadumání sen mi k srdci vije kytku rudých písní smutné melodije. Jako dávná pověst životem se kradu, vše to tam, co drahou měl jsem za náhradu; chladný sníh je z květu, ze slz šedé jíní. – Pohádky mé duše, jak jste smutny nyní! 54