Výstraha.

Výstraha.
V polích za potokem bujná stojí jíva, celé dni se směje, celé noci zpívá. Celé noci zpívá, celé dni se směje, a já stále truchlím a v mé duši zle je. Celé dni jen teskním, celé noci pláči, a zjev matčin bílý z hrobu ke mně kráčí. Na čelo mě líbá, na lůžko mi sedá, co noc zjev ten bílý usnouti mi nedá. 72 Co noc zjev ten bílý z hrobu ke mně chvátá... Ach, jak jste mi smutna, matičko má zlatá! Za rána když vstanu, leb i srdce bolí, s chorou duší sklíčen do širých jdu polí. Matiččin zjev tajně po boku mi kráčí, a mně stále teskno a mně stále k pláči. Jíva nad potokem důvěrně mi kývá, matička však volá: „Prchni, duše tklivá! Zajdi k mému hrobu, nejhůře-li bývá, ale jívě prchni, duše úzkostlivá! Jíva nachýlená k potočnímu prahu vábí k sobě zpěvem duše sebevrahů. 73 Vábí je a líbá, když se večer stmívá – prchni, prchni, prchni, duše moje tklivá! Či chceš zapomněti pro ty zpěvy klaté truchlícího zjevu mateře své zlaté? Což mne nechceš v blahu po té zemské pouti v úsměvu a jasu někdy obejmouti? Což se ti mé srdce v duši neozývá? mou buď, ne té jívy, duše úzkostlivá! Prchni, prchni, prchni, v krásnějších chvil tuše; jíva chce tvé žití, já chci mír tvé duše. – 74