Výstraha.
V polích za potokem
bujná stojí jíva,
celé dni se směje,
celé noci zpívá.
Celé noci zpívá,
celé dni se směje,
a já stále truchlím
a v mé duši zle je.
Celé dni jen teskním,
celé noci pláči,
a zjev matčin bílý
z hrobu ke mně kráčí.
Na čelo mě líbá,
na lůžko mi sedá,
co noc zjev ten bílý
usnouti mi nedá.
72
Co noc zjev ten bílý
z hrobu ke mně chvátá...
Ach, jak jste mi smutna,
matičko má zlatá!
Za rána když vstanu,
leb i srdce bolí,
s chorou duší sklíčen
do širých jdu polí.
Matiččin zjev tajně
po boku mi kráčí,
a mně stále teskno
a mně stále k pláči.
Jíva nad potokem
důvěrně mi kývá,
matička však volá:
„Prchni, duše tklivá!
Zajdi k mému hrobu,
nejhůře-li bývá,
ale jívě prchni,
duše úzkostlivá!
Jíva nachýlená
k potočnímu prahu
vábí k sobě zpěvem
duše sebevrahů.
73
Vábí je a líbá,
když se večer stmívá –
prchni, prchni, prchni,
duše moje tklivá!
Či chceš zapomněti
pro ty zpěvy klaté
truchlícího zjevu
mateře své zlaté?
Což mne nechceš v blahu
po té zemské pouti
v úsměvu a jasu
někdy obejmouti?
Což se ti mé srdce
v duši neozývá?
mou buď, ne té jívy,
duše úzkostlivá!
Prchni, prchni, prchni,
v krásnějších chvil tuše;
jíva chce tvé žití,
já chci mír tvé duše. –
74