Svatá místa.
Čím při psaní těch vzpomínek
má duše toužebně se chvěla,
to kdysi v pěkné hodince
máť stařičká mi vyprávěla.
Já stěsnal jsem to v řádky jen,
než, jako s kvítí ptáče v letu
lesk rosy stírá, tak i já
pel setřel jsem s těch vonných květů.
Leč v Poesie velechrám
kdo nádhernou jen vcházíš branou,
ne ukrytými vrátky též,
ten odlož tyto řádky stranou!
***
Dlím v tiché síni sám a sám
má duše plna snění,
i kloním hlavu, naslouchám
svých ňader rozvlnění;
11
ký divný je to z dálky vzkaz,
jak prostomilé zvěsti –
hle, domov můj mě vítá zas
a v něm mé dětské štěstí.
Už s návrší se rozhlížím,
les pozdravem mi kývá,
a na vítanou, vím to, vím,
pták popěvky už zpívá,
a bujný ručej, synek hor,
po skalním pádě pleci
chce, vzdorným svahům na úkor,
též v ústrety mi téci.
Výš z horstva pěkný vršek vstal,
svém na temeni bouček
jak švarný šohaj, jenž si dal
per zdobu za klobouček;
hle, zvedá hlavu, zírá ven –
i povzdechlo si mlází,
že slunko po tom boučku jen
svým zlatým okem hází. –
Jak líbezno a milo tak,
jak všude čarokrásně!
Zde vánku dech a slunka zrak
své věčné kouzlí básně;
zde motýl pestřej’ přioděn,
zde nebe jasněj’ září –
toť píseň, kterou Bůh co den
do květných líbá tváří. –
12
Zde brávník, skalní samotář,
skryt mechem lká a teskne,
když bohatá se v poli jař
jak zlaté moře leskne;
zde šepce nebe v šíř i dál
hvězd září zkazku hebkou,
jak anděl, perutě když vzpial
děťátka nad kolébkou.
Zde dřímá krása na listech
a v poupatech se třese,
ó nerušte jí v sladkých snech,
až sama rozvije se;
teď skryl ji rozbujelý keř,
leč přijdou milé doby,
v nichž stráň i luh i hvozdů šeř
vnad kouzlem přiozdobí. –
Z těch luhů jaro na peruť
stkvost sbírá stále nový,
když vřesem věnčí skalnou hruď
a květy sype v křoví;
zde všecko ladněj’, horoucněj’
v hloub truchlé duše zírá,
a vzpomínek mých let a rej
pel útěchy zde sbírá.
Ó myšlenky mé, stůjte přec
u horských těchto věnců;
jeť srdce mé jak květná klec,
v níž na sta zpívá ptenců;
13
ti touží štěstím dávných chvil
svá přizdobiti křídla,
a duch by rád se osvěžil
u svého písní zřídla. –
Hle, tam mi od úpatí skal
vstříc zlaté oko svitlo...
Toť mlýnský splav! Dnes plášť si vzal,
jejž slunce v dar mu skytlo;
viz, skvostný pláště toho nach
a řásný okraj vlečky,
již zroubily mu po stranách
ty drobné oblázečky! –
Blíž splavu starodávný mlýn
v lip ladném věnci leží,
část skalinám se tulí v klín,
část na lučinu běží;
v mlýn křišťálový kvapí zdroj
a na lopatky skáče,
až hřídel oděn v mechu kroj,
si naříká a pláče.
Do mlýna, vršku přes ohyb,
je cesta pískem kryta,
jí v prostřed do mohutných lip
dvě písmena jsou vryta:
k J zdobně přidružené F
a nad tím srdce dvojí,
ač stromu rozbujená krev
vše téměř v celek pojí. –
14
Ztad vede cesta v šumnou mláz,
drozd pláče zde i jásá,
z vod jelec vyšvihne se v ráz
a s ploutví opál střásá;
dál za potokem luka, sad
a kypré boky strání,
jež mají u pat smrčků řad
a věnec bříz kol skrání.
Při mlýně jasmín, šeřík, bez
i růže syté vůní,
a na záprsni s kočkou pes –
druh s družkou – na výsluní;
na střeše holub tam i sem
hrd peřím pyšně kráčí
a přitlumeným vrkotem
svou paní volat ráčí.
Uprostřed sadu kyprý stkvost:
štěp, zkvetlé větve kloní,
v něm slavík, vzácný kraje host,
déšť perel z hrdla roní,
a v besídku z rév opodál
svit úlisný se šerá...
zde štíhlý jun kdys sedával
a mlynářova dcera.
Čím zářil asi jejich zor,
když z rána od „Ochoze“
sběh’ srnec, pobloudilec hor,
a švižnou ručest v noze
15
prch’, spatřiv děvče, jako pták,
ba studem hlavu schýlil,
že její velký, srnčí zrak
mu cestu k družce zmýlil.
Proč s dětmi v houšť když spěl ten rek,
a dívčina je zřela,
svou hlavu plnou pohádek
si o dlaň podepřela?
Proč soustrast nesla očí zář
té mladé srnčí paní?
Proč slzy vyhrkly jí v tvář
při kůzlat blekotání?
Nač myslil jonák, děvče nač,
když růže pučet chtěla?
když šeřík kvet’ a drobná ptač
stesk ňader svých jim pěla?
Proč děvče zatajilo dech
při žežulčině kuku?
Proč vzdech chvěl se jí na ústech?
proč k srdci tiskla ruku? –
Kol říčky plno ostružin
a hojně lísek stojí,
k nim úzká lávka do vršin
a při té mádlo dvojí;
zde stáli často ona, on
při ptactva jarním pění,
a litovali proudu ston,
jenž nemoh’ přes kamení.
16
Co hovoříval tenkrát as
hoch mlynářově dceři,
kdy srdce obou vzplálo v jas
jak slunce v růží keři?
co, když trhali z ořešin
a z květů na klokočí?
čím její hlas byl rozechvín?
co děly jeho oči?
Ký šept, když do ucha jí řek’,
že u bezu v tom vázku
pár kropenatých vajíček
je v hnízdě sedmihlásků?
Jak velký nález, spěš, ó spěš!.spěš!
a k bezu létli v skoku,
ač měli sedmihlásky též
už v srdci přes půl roku. –
Hle sadem kvapí; skryti jsou
snad modrým květem bezu,
či jasmínovou besídkou
či keřem zimolezu?..
Stůj, písni, sic tvůj stopný cval
víc travou zašelestí
a poleká je; ať sní dál...
ó nerušme jich v štěstí! –
A jaký chvat to byl a ruch,
kdy mraky v horách skryty
sníh třásly na úboč a luh
jak diamantů třpyty
17
a ti dva s líčkem prokvetlým
a přikloněných skrání,
pod ojíněným olšovím
se dali do klouzání!
Tu zářilo to ze všech cest,
vše plno bylo stkvostů,
strom milliony drobných hvězd
měl v spleti letorostů,
a výš-li jonák ruku vztáh’,
kde jimi větve kvetly,
hned jak světlušky v křovinách
jim k mladým hlavám slétly. –
Rád znal bych oněch lidí sen,
jich srdcí zlatou včelu,
když nebem jarní spěchal den,
nach růži tiskna k čelu;
když hájem šli si na ústret,
by v cudném líce rdění
bral písně sobě ze rtů ret
u vroucném políbení.
Rád jejich písní zvuk bych znal,
jich očí jasná světla,
smích dívčiny, když poblíž skal
vzkaz žárlivosti četla,
jejž říci hoch se ostýchal,
leč výčetnými slovy
na cestu švižným proutkem psal,
než utulil se v křoví.
18
Jich družné kroky znal bych rád,
co v luhu jich, co v mlází,
co má jich stráň, co má jich sad,
co na splavné jich hrázi;
co zasypáno v písku jich,
co v horském mechu skryto, –
zdob množství věru vzal bych z nich
pro prosté řádky tyto.
I hledám je v těch samotách
i v mlýně, buk jejž halí,
a líbám zpráchnivělý práh
i kámen vyvětralý;
vždyť ze slov juna zavátých
a z dívky chůze zdobné
keř bujný v duši se mi zdvih’
a nese písně drobné.
Jich očí smavý hledám jas,
jímž v poli zrály klasy...
kde slavíkem teď pěje zas
duch jejich lásky asi?
To Bůh ví, já však pro věk svůj
v tom ráji chtěl bych státi;
vždyť junák ten – byl otec můj,
a děvče – moje máti!
19