Tužba.

Tužba.
Kéž možno s beder střásti jen malou hrstku let! Hned bych jak pták se vrátil v zapadlý mládí svět. A proletěl bych znova ten krásný slunný čas a k domovu bych spěchal na duše hodokvas. A z javorových snětí – pod nimiž jsem kdys snil za teplé máje noci – bych housle urobil. A z kadeří své ženy bych zručné struny tkal, a z růže, kde jsme stáli, si kůlce vyřezal. 56 A smyčec z kmene lípy, pod níž mi otec zhas,’zhas’, a na oblouček napial bych šedý matčin vlas. A švehol ptáků dumný, a jara teplý chvat, pád listů a stesk bouře bych chodil poslouchat. Tak rozuměl bych všemu, čím v ňadrech pučí cit, i tomu, čím kdo strádá, chtěl bych se přiučit. Pak bych ty české luhy bláh prošel křížem kříž, hrad navštívil bych pyšný i shrblou věkem chýž. A každý vrch a skálu i hvozd i pláň i dol, a housliček svých písní bych svěžest sypal kol. A kde bych postál chvílí, kde struny rozzvučel, tam myšlénky by vzlétly ze skrýše z bledých čel... 57 Ó planá touho! Běda! Tu neodolnou tíž svých beder marně střásám, ji vezmu v rakev již. A houslí neurobím; čas jarou sílu vzal, a tuhý rozpor žití květ srdce zpožehnal. Tož šťastné učiň mládí: má přání v housle skrej a k strunám svým z mých písní si poutka udělej. – 58